Kauza je v kostce o tom, že došlo k rozsáhlému úniku dokumentů z panamské právní společnosti Mossack Fonseca. Dokumenty prokazují, jak bohatí a mocní ukrývají své majetky v daňových rájích, vyhýbají se daním, obcházejí sankce a perou špinavé peníze. Jak už to ale bývá u zápletek o trochu komplikovanějších, než když si Franta s Vencou dají v hospodě u piva pár facek kvůli pěkné babě, podstata problému zůstává v mnoha médiích a v mnoha zemích nepochopena. Lidé se často domnívají, že je trestné či jinak principiálně „špatné“ mít firmu v daňovém ráji. To ovšem není pravda.

Nejprve je třeba pochopit, co je to vůbec daňový ráj: daňový ráj obyčejně umožňuje zejména dvě věci. Především umožňuje platit buď žádné, anebo jen velmi nízké daně. Odtud ostatně jeho název. A zadruhé velmi efektivně umožňuje skrýt vlastnictví. A odtud i kritika daňových rájů je opět dvojího druhu.

Politikům se obyčejně nelíbí, že firma neplatí daně doma, čili „ochuzuje“ domácí rozpočet. A to má být podle většinového chápání nemorální. Nutno dodat, že tady se ovšem nabízí otázka: Není spíš nemorální mít v domovském státě nastavené tak vysoké daně, že vyhánějí firmy jinam…? Daňový ráj se u nás vyplatí všem, kdo vydělávají víc než 10 mil. Kč ročně, a to je zatraceně „nízká“ hranice na to, aby se při ní už vyplatilo utíkat do daňového ráje. Známé je třeba stěhování tenistů do Monaka. Popravdě řečeno: Sice legální snahu vyhnout se daním neobdivuji, ale současně s ní také žádný zásadní morální problém nemám. Už proto ne, že využívání daňových rájů skutečně (dle legislativy většiny zemí)je legální – takže morálně horší je čachrování s pár stovkami ve snaze očurat daňové přiznání, protože je za hranou zákona. (Údajně podle analytického centra Glopolis může ČR kvůli daňovým rájům přicházet ročně až o 57 mld. korun; já tomu číslu ovšem nevěřím, protože podstatou daňového ráje je, že nevíme, kdo v nich má kolik peněz. Takže se tahle „ztráta“ počítat nedá, dá se jen střílet od boku.)

Snahu legálně se vyhnout placení daní bych tedy dokázala pochopit, je tu ale i druhý důvod kritiky daňových rájů. Je to ona možnost skrýt vlastnictví, co vzbuzuje otazníky. A opět nutno poctivě říci, že sama touha skrýt vlastnictví není zvláště v zemích, které vynikají mimořádně vysokou mírou závisti a bonzáctví, nijak překvapivá. Ale je tu jedno velké ALE: Problém totiž nastává v okamžiku, kde motivem skrytí vlastnictví je praní špinavých peněz. A teprve až teď se konečně dostáváme k jádru problému.