Fischer v tomto respektovaném periodiku napsal, že „během studené války naverbovala CIA takové množství dvojitých agentů, že statistická náhodnost je zcela vyloučena; k tomuto klamu nedošlo jednou, ale mnohokrát“. Což, jak uvedl, mělo za následek „masivní a většinou ignorované selhávání výzvědné činnosti“. Podle Fishera, neschopnost se strany USA identifikovat dvojité agenty a jejich dezinformace měla za následek „boží dopuštění“ v CIA.

CIA byla klamána spoustou dvojitých agentů naverbovaných na Kubě, v NDR a v Sovětském svazu. Tito agenti, jichž bylo jedno sto, soustavně poskytovali falešné výzvědné informace, které měly po desítky let vliv na zahraniční politiku USA. Zatímco CIA popírala neúspěchy v odhalování těchto podvodů, Kongres zase zanedbával otázku reformy CIA.

Fisher se stal členem této výzvědné služby v roce 1973 a pracoval na sovětských záležitostech během studené války. V roce 1996 žaloval CIA ve věci údajného špatného zacházení, když agenturu upozornil na podezřelé jednání důstojníka CIA Aldricha Amese. V roce 1994 byl Ames, dlouhá léta působící v kontrarozvědce, odhalen jako sovětský špion.

V 70. letech se v rámci vnitřní kultury CIA začalo na kontrarozvědku, která má čelit cizím špionům a dohlížet na své agenty a úředníky, pohlížet jako na, vyjádřeno orwellovským termínem pro paranoiu: „sickthink“ (nemocné myšlení). Nedbalost kontrašpionáže se však může stát osudnou, jako například v případě jednoho Jordánce, který přestože byl naverbován CIA, zabil sedm jejích důstojníků a spolupracovníků při sebevražedném bombovém útoku v Afghánistánu.

Kritikové obviňovali CIA, že má averzi ke kontrašpionáži, tedy k postupům jak čelit cizím špionům a prověřovat spolehlivost agentů i vlastních důstojníků,. Od počátku 70. let mnozí lidé v CIA kritizovali kontrašpionážní tažení, často zahrnující přezkoumávání loajality jejího personálu, jako „paranoiu“.