Martin Hájek: Zrušení poplatků za emise ovzduší nezhorší

Na poslance, kteří pro tento návrh hlasovali, probíhá otevřená mediální štvanice, aniž by novináři věnovali jakoukoli pozornost jejich argumentům. Touha po senzaci i téměř objednávková skandalizace v některých listech bez prostoru pro vyjádření napadené strany je běžnou praxí. Objevily se dokonce spekulace o „tlacích reprezentujících spíše úzké podnikatelské zájmy“ a další náznaky údajných nečistých praktik. Bohužel je s nimi zcela neprávem spojováno také Teplárenské sdružení České republiky a jeho předseda Mirek Topolánek. Nepopírám, že Teplárenské sdružení oslovilo poslance dopisem s argumenty, proč by měli podpořit návrh Hospodářského výboru, který rušil poplatky za znečišťování ovzduší počínaje rokem 2016. Tento dopis však v žádném případě nebyl spojen s nabídkou jakýchkoli protislužeb pro jakéhokoli poslance nebo poslankyni a proti podobným nařčením se důrazně ohrazuji a kategoricky je odmítám jako zcela nepodložená.

Je zvláštní, že zcela legální a legitimní aktivita vysvětlování dopadu legislativy na konkrétní obor zákonodárcům je v případě Teplárenského sdružení skandalizována jako cosi nekalého nebo dokonce společensky nebezpečného, zatímco v případě nejrůznějších takzvaně zelených iniciativ, které vznikají jako houby po dešti často zcela účelově k jedinému tématu a v mnoha případech ve skutečnosti reprezentují naprosto neprůhledné partikulární zájmy několika málo jedinců, jsou podobné aktivity navíc podpořené transparenty před Poslaneckou sněmovou médii vítány jako žádoucí projev občanské společnosti. Jejich aktérům je poskytován široký mediální prostor bez jakéhokoli elementárního dotazu na skutečné zájmy nebo členskou základnu, kterou ta která organizace reprezentuje, o zdrojích jejího financování ani nemluvě. Podotýkám, že členská základna Teplárenského sdružení, které je sdružením právnických osob, je naprosto transparentní a je zveřejněna na webových stránkách.

Jakými argumenty se tedy snažilo Teplárenské sdružení České republiky poslance přesvědčit? Především je třeba říci, že na tom, že situace v oblasti znečištění ovzduší není ještě podstatně vyhrocenější, mají v České republice mimo jiné také zásluhu právě značně rozšířené systémy dálkového zásobování teplem, které díky vysokému nasazení kombinované výroby elektřiny a tepla a technologií zachycování a neutralizace škodlivých látek představují nejúčinnější a z hlediska ovzduší také nejšetrnější využití paliv včetně biomasy a dalších obnovitelných a druhotných zdrojů energie. Současně jsou na tyto zdroje kladeny vysoké technické a administrativní požadavky z hlediska monitorování a vykazování skutečných emisí. Díky převážně vysokým komínům také dochází k podstatně menšímu imisnímu zatížení nejnižších vrstev atmosféry a lepšímu rozptylu znečišťujících látek zejména při inverzních situacích.

Přes tyto nesporné výhody z hlediska životního prostředí a ovzduší je smutnou skutečností, že ze strany státu se dálkovému vytápění reálné ekonomické podpory nedostává a naopak je všemožně penalizováno a znevýhodňováno v konkurenci s individuálním vytápěním, které má na ovzduší postižených regionů mnohdy zcela nesrovnatelně větší dopad. Teplárny již dnes platí poplatky za znečišťování ovzduší a platí takzvanou ekologickou daň z fosilních paliv včetně zemního plynu, který je však od ní v případě přímé spotřeby v domácnostech a domovních kotelnách osvobozen. Od příštího roku budou navíc teplárny nakupovat povolenky na emise oxidu uhličitého a současně má také dojít ke zvýšení DPH na teplo. To všechno zaplatí v ceně tepla jeho koneční odběratelé včetně nízkopříjmových skupin důchodců a rodin s dětmi obývajících byty v panelové zástavbě. Právě tyto skupiny jsou již dnes nejtvrději postiženy růstem snížené sazby DPH na potraviny a další zboží. Pod mediálně vděčným praporem boje s průmyslovou a teplárenskou lobby budou vystaveny dalšímu zvyšování životních nákladů. V delším časovém horizontu se do cen tepla nepochybně promítnou také další opatření pro snižování emisí v řádu miliard korun, která budou mít konkrétní pozitivní vliv na kvalitu ovzduší.

Jsem přesvědčen, že za výše popsané situace nemohou mít na dalším zbytečném zdražování dálkového tepla kromě necelých 4 milionů obyvatel, kteří ho přímo využívají, zájem ani města, obce nebo kraje, protože případný rozpad těchto systémů způsobený přechodem občanů k individuálnímu vytápění by kromě sociálních otřesů vedl také k nevratnému zhoršení stavu ovzduší v dotčených územích. Historická zkušenost jasně ukazuje, že vzniknuvší malé a rozptýlené zdroje znečišťování bude velmi obtížné jakkoli efektivně regulovat a řadu nejpokročilejších technologií ochrany ovzduší v nich vůbec není možné uplatnit. Současně se také zkomplikuje řešení dalších environmentálních problémů, například účelného využití komunálního odpadu pro výrobu energie namísto jeho skládkování nebo využití surové biomasy, která je bez dalšího energeticky vysoce náročného zpracování pro individuální vytápění ve městech zcela nevhodná.

Zatímco ekologická daň i systém takzvaného emisního obchodování vyplývají z evropské legislativy a Česká republika je aplikovat musí, poplatky za znečišťování ovzduší jsou fenoménem bývalé federace, který většina evropských států vůbec nezná. Jejich aplikace na malé zdroje znečištění není vzhledem k absenci měření emisí i administrativní zátěži v podstatě možná. V případě uvalení poplatků pouze na velké zdroje znečišťování zase dochází ke zcela kontraproduktivnímu zvýhodnění individuální výroby tepla. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se jeví jako nejrozumnější východisko poplatky za znečišťování ovzduší zrušit s tím, že jejich fiskální roli mnohonásobně nahradí nové příjmy z aukcí povolenek v systému emisního obchodování a žádoucího snížení emisí bude dosaženo postupným zpřísněním emisních limitů a stropů vyplývajícím z již platné evropské legislativy, konkrétně směrnice EU o průmyslových emisích.

Jestliže zastánci poplatků argumentují jejich významem pro motivaci průmyslových podniků ke snižování emisí, měli by především přesvědčivě doložit, jaké konkrétní výsledky dosavadní aplikace těchto poplatků za uplynulá téměř dvě desetiletí přinesla. Zatím jsem žádnou seriózní studii nebo analýzu v tomto smyslu neviděl a i samo Ministerstvo životního prostředí připouští, že poplatky mají zejména fiskální funkci, tedy že jsou de facto daní. Zrušení poplatků také v žádném případě neznamená zrušení sankcí za případné překračování emisních limitů a stropů, které samozřejmě zůstávají zachovány a v tomto smyslu není žádným způsobem ohrožena vymahatelnost zákona o ochraně ovzduší jako takového, jak o tom někteří oponenti návrhu poslance Bureše opakovaně ale naprosto mylně píší.

Následující řádky by měli velmi pozorně číst zejména představitelé Moravskoslezského a Ústeckého kraje a odborových centrál. Není tajemstvím, že ve střední Evropě existuje v různých průmyslových oborech nadbytečná kapacita, kterou čeká i s ohledem na přicházející ekonomickou recesi významná redukce, ostatně v několika případech se tak již stalo. Podle směrnice o průmyslových emisích mají majitelé průmyslových aktiv v České republice již jen necelé dva roky na závazné a definitivní rozhodnutí, které provozy budou modernizovat a které naopak s konečnou platností uzavřou po uplynutí 17 500 hodin provozu počítáno od 1. ledna 2016, což v případě nepřetržitého provozu dělá pouhé dva roky. V této souvislosti je důležité upozornit, že sousední Polsko má na rozdíl od České republiky ze směrnice o průmyslových emisích v přístupové smlouvě vyjednán generální pardon, takže tamních podniků se uvedené rozhodování netýká. Netvrdím, že poplatky za znečišťování ovzduší budou jediným parametrem rozhodování kapitánů průmyslu o tom, který provoz a kde bude uzavřen, nicméně jde o důležitý signál. Signál, jestli chce Česká republika čistý a konkurenceschopný průmysl a energetiku, a nebo spíše preferuje krátkodobé příjmy pro financování různých dotačních schémat.

Jakkoli tedy návrh na zrušení poplatků svádí k povrchní mediální interpretaci o podlehnutí poslanců úzkým podnikatelským zájmům, protože se týká velkých znečišťovatelů, jedná se ve skutečnosti o veskrze racionální rozhodnutí, které přinejmenším nebude mít na kvalitu ovzduší v České republice žádný negativní dopad. Současně v dlouhodobém horizontu posílí konkurenceschopnost českého průmyslu a jeho schopnost úspěšně se vypořádat s důsledky hospodářské krize a udržet pracovní místa a zaměstnanost a tedy i životní úroveň občanů a příjmy veřejných rozpočtů.

Ing. Martin Hájek, Ph.D.
ředitel výkonného pracoviště
Teplárenské sdružení ČR