Jako „supi" jsou tam prezentovány spekulační fondy, které minulý týden poslaly Argentinu do platební neschopnosti, do již druhého bankrotu během pouhých třinácti let. Osud státu s více než čtyřiceti miliony obyvatel drží v rukou dva lichváři, NML Capital Fund (ze skupiny Elliott Management Corporation v čele multimiliardářem Paulem Singerem) a hedgeový fond Aurelius Capital Management. A ovšem také americký soudce Thomas Griesa.

No a? Koho to u nás zajímá, když nám krvavé třísky a přízraky většího konfliktu létají hned za humny na Ukrajině a když pouhý výčet raketových útoků na uprchlická centra OSN v Pásmu Gazy, která jsou často umístěna v budovách škol, už bez vypnutí rozumu a citu jednoduše nelze ustát? Jenže Argentina je onou pověstnou kapkou rosy, v níž se dokonale obráží všechna zlověstná znamení společenského vesmíru. Klidně můžeme zapomenout, že naše sněmovní volby 2002 se zprava podávaly jako „záchrana Česka před Argentinou", tedy před argentinským bankrotem 2001, k němuž měl naši vlast dovést Vladimír Špidla (Avšak teprve volby 2010 pravice vyhrála, když se jí zdařilo zabránit levici v „cestě do Řecka", do země permanentního dluhu, v níž finanční supi naplno již úřadovali.)

Argentinská tajemství

Podstatné je vědět, co nám o Argentině a o skutečné cestě k jejímu prvnímu bankrotu zatajili. Především to, že „šoková terapie" tamní silně postátněné a zbyrokratizované ekonomiky - zděděné po paternalistickém sociálním perónismu, jenž pozdější vražedná vojenská junta (1976-1981) nestihla demontovat - probíhala od roku 1991 pod taktovkou premiéra Carlose Menema a jeho ministra financí Dominga Cavalla. A to velmi podobně jako u nás za premiéra Václava Klause a jeho ministra financí Ivana Kočárníka, lidově zvaného LTO (lehký topný olej). Faktem je, že Klaus s Kočárníkem byli ve skutcích mnohem uvážlivější, zatímco Menem a Cavallo pověsili peso na kurz dolaru, pod taktovkou MMF se vrhli do asociálních reforem, rozdělili společnost propastmi a korupci nechali vyrůst do nebes. Nakonec zadlužili stát tak, že v roce 2001 se polovina Argentinců ocitla pod hranicí chudoby, jejich republika nemohla ani pomyslet na splácení dluhu (120 miliard dolarů) a děti ve školách - v zemi velkého agrobyznysu, který dokázal živit Sovětský svaz v časech jeho „potravinových krizí" - před zděšenými učitelkami omdlévaly hlady. Tohle teprve čeká na srovnávací analýzu „šokových terapií" od Santiaga de Chile přes Prahu, Varšavu a Budapešť až po tu Moskvu.