Za prvé, ve dnech britského referenda a bezprostředně po něm jsem se nacházel v Izraeli, kde žije jeden z mých tří synů. A pak, ve stejné chvíli jsem našel na Wikipedia text, týkající se francouzského serveru Riposte laïque (Laická odpoveď), do kterého též přispívám. Jeho autor v nem mluví o paní Christine Tasin, jako o jednom ze zakladatelů zmíněného serveru. A říká o ní, že její islamofobie jde tak daleko, že podporuje sionismus. Což samozřejmě, v očích všech levičáků, je zločin naprosto neodpustitelný.

Máme z toho odvodit, že všichni kdo jsou alergičtí na levicový extremismus musí sympatizovat se státem Izrael ? To by byl možná příliš překotný záver. Řekněme jednoduše, že v Izraeli, jako jinde, můžeme pozorovat střetnutí mezi těmi, pro které je jejich národní totožnost důležitá a těmi, kteří sledují jiné cíle.

Už před lety jsem v Jeruzalémě poslouchal rabína Léona Askenazyho říkat o představitelích nadnárodního kapitálu : « Oni by chtěli z Izraele udělat jenom něco, jako takový druhý Hong-kong. » Tedy jakousi autonomní oblast na boku Třetího světa, usnadňující investice a obchod. Rozhodně ne stát se silnou národní a náboženskou totožností. Neboť jakákoli identita představuje překážku volného pohybu kapitálu, zboží a pracovních sil, který umožňuje ty největší zisky.

Tak jako jinde, i v Izraeli sdělovací prostředky reagovaly různě na výsledky britského referenda. Deník The Jerusalem Post, který je spíše pravicově orientovaný, vyjadřoval určité uspokojení. Připomínal, že Velká Británie byla pod negativním vlivem Bruselu, který na ní vykonával neustálý nátlak, aby sdílela jeho nepřátelský postoj vůči židovskému státu. Vyjadřoval naději, že oslabení prestiže a moci bruselských technokratů bude mít za následek, že každý ze současných členských států EU bude moci zaujmout vůči Izraeli postoj odpovídající spíše jeho vlastním tradicím a jeho vlastním zájmům. Deník se zmiňoval i o možném budoucím odchodu Nizozemí z Evropské Unie.

Naproti tomu deník Haaretz, spjatý s International New York Times, který reprezentuje spíše kosmopolitní obchodní a podnikatelské kruhy, představoval výsledky referenda jako vítězství ultranacionalismu a xenofobie. Ale říkal též, že pro odchod z Evropské Unie hlasovali především voliči méně dobře situovaní na společenském žebříčku, že hlasování bylo výrazem nespokojenosti řadových britských občanů s chováním elit, které nehájí jejich zájmy.