Martin Janeček: Nejhoršími nepřáteli naší civilizace nejsou ti, kteří ji napadají zvenčí, nýbrž ti, kteří ji zrazují zevnitř

Řečníci zdůrazňovali, že starostka z mestského rozpočtu předává obrovské částky na muslimské kultovní výdaje, zcela v rozporu se zákonem z roku 1905, podle kterého , ,, …la République ne subventionne aucun culte” ( Republika nepodporuje finančne žádné vyznání). Socialisté si tak zcela protizákonne budují voličskou základnu z občanů muslimského vyznání.

Jinak si zde čtu dvě zajímavé knihy dvou muslimských autorů. Jedna se jmenuje « Sortir de la malédiction. L’islam entre civilisation et babarie » (Uniknout zlořečení. Islám mezi civilizací a barbrstvím), Editions du Seuil, Paris , 2008. Její autor, Abdelwahab Meddeb je profesorem srovnávací literatury na univerzitě v Paříži - Nanterre. Už titul knihy je dosti výmluvný. Autor se zdá být přesvědčen, že islámský svět je skutečně v zajetí něčeho, jako prokletí. Cituje antického autora Empedokla, mluvícího o «místu bez radosti, kde prosperují ďáblové, vyvolávající nenávist, kde se šíří násilí, způsobující zranění a zmrzačení. »

Žádá, aby byla zrušena povinnost vézt džihád, která tolik přispěla k ospravedlňování terorismu, včetně sebevražd. Zmiňuje istanbulského muftiho Mustafu Cagriciho, který tvrdí, že skutečný džihád by měl být především úsilím o šíření vzdělání. Říká, že mnoho muslimských zemí je dnes velmi bohatých, přesto jejich přínos k rozvoji vědy a kultury se rovná nule.

Abdelwahab Meddeb se též vyjadřuje pro skutečnou rovnoprávnost žen a mužů. Odsuzuje šejcha Mohammada Mitwalliho Sha’râwiho, který do své nedávné smrti ve svých kázáních v egyptské státní televizi říkal, že porážka Arabů Izraelem v roce 1967 byla Božím trestem, uvrženým na ně zato, že se vzdálili svatým přikázáním, především povinnosti žen, být zahalené.

Zmiňuje velmi zajímavou episodu, která se odehrála nedávno ve Frankfurtu nad Mohanem. Jedna marocká žena se tam obrátila k soudu se žádostí o rozvod, ponevadž manžel jí systematicky mlátil. Manžel se rozvézt nechtel a nemecká soudkyne mu vyhovela. Podle ní, když Korán (Súra IV, verš 34) bití ženy manželem dovoluje, tak ona nemůže rozvod vyslovit. «Tak daleko může jít political corectess, která chce respektovat rozdíly v multikulturalistické logice», říká k tomu Abdelwahab Meddeb.

Zde bych se chtel vrátit k první zpráve, kterou uvádím v tomto článku, týkající se socialistické starostky Paříže. Snad můžeme říci, že nejhoršími nepřáteli naší civilizace nejsou ti, kteří ji napadají zvenčí, nýbrž ti, kteří ji zrazují zevnitř.

Abdelwahab Meddeb, Tunisan, který uvádí, že pochází z rodiny doktorů islámského práva a teologie, se mi jako nepřítel nejeví. Na příklad jasne odsuzuje muslimský antisemitismus. Říká, že každý muslim by měl vědět, že bez judaismu by islám nikdy nemohl vůbec vzniknout. Představuje islám jako výsledek zjednodušení judaismu a snahy překonat jeho úzce národní charakter ve jménu universalismu. Říká, že jestliže existuje kniha, která by mela patřit k povinné četbě na školách, tak je to Nathan der Weise (Moudrý Nathan) Gottholda Efraima Lessinga (1729-1781). Slavné dílo německého osvícenství, které - na rozdíl od toho francouzského, které všeobecně odsuzovalo náboženství jako fantismus - vyzývá k mírovému soužití tří bratří, tří monotheismů.

Abdelwahab Meddeb jasne říká, že islám se musí přemenit. S hořkostí cituje muslima, který mu řekl: »Nenávidím všechny, kdo nejsou muslimové ! » Aniž by schvaloval všechny aspekty americké zahraniční politiky v době, kdy jí vedl George Walker Bush, neodmítá ztotožnění islamismu s fašismem a nacismem.

Zmiňuje přednášku Benedikta šestnáctého v Řeznu, vyslovenou 12. září 2006. Říká, že papež chtěl formovat kritiku násilí, konaného z náboženských důvodů, « ve jménu Božím. »

Meddeb je přesvědčen, že muslimové musí uznat, že zárodky zla, které vedlo ke smrtelné chorobě islamismu, se nachází ve slovech Koránu. Podle něj, « papež mluvil po té, co křesťanství překonalo své vlastní démony a úchylky a nalezlo znovu jas svého písma, které odmítá donucování, upřednostňuje lásku před zákonem. »

Autor ale zůstává muslimem. Odvolává se především na verse 48 – 50 páté súry, zvané Al – Mâ’îda (Prostřený stůl): ,,Pro každého z Vás jsme připravili cestu. Kdyby to Bůh chtěl, udělal by vás jako jedinou komunitu. Ale jestliže vás zkouší tím, co pro vás připravil, předhánějte se v dobrých skutcích (istabaqû al – khayrât).”

Druhá kniha se jmenuje »L’ esclavage en terre d’islam – un tabou bien gardé » (Otrokářství v islámském svete – dobře hlídané tabu), librairie Arthème Fayard, Paris 2007. Autor, Malek Chebel, uveřejnil i svůj překlad Koránu. A zdá se, že se snaží objektivně popsat jev, kterému je zmíněná kniha zasvecena.

Popisuje, jak islám vznikl ve společnosti, ve které otrokářství bylo zcela bežné. Mohamed se nikdy nepokoušel otroctví zrušit, i když vyzýval majitele otroků, aby otroky propoušteli na svobodu. To ale, i když považované za chvályhodné, se nikdy nestalo náboženskou povinností. Při tom autor dodává, že islám prvních let byl daleko lidštejší, než ten pozdejší.

Cituje verše Koránu XVI, 73 : « Bůh dal přednost jedněm před druhými, co se týče bohatství, majetku. Mají se ti, které upřednostnil, dělit o svůj majetek se svými otroky tak, že se stanou rovnými ? Mají zpochybňovat Boží dobrodiní ? »

Staletí muslimské civilizace se odehrála ve znamení otrokářství

Hlavní proud otroků směřoval z černé Afriky na Blízký východ a dalších muslimských zemí. Dokonce do muslimy ovládaných částí Indie, kde otrokům říkali »habaši », tedy Habešané.

Kdysi jsme se ještě v komunistickém Československu učili o velkém povstání otroků afrického původu, odvlečených začátkem středověku do dnešního Iráku, k vysušování bažin. Malek Chebel se o něm též zmiňuje.

České čtenáře ale může spíš zajímat, že v té době další významný proud otroků tvořili Slované, zajatí germánskými dobyvateli. Ti je pak prodávali orientálním kupcům , kteří je vedli přes celou Evropu do maurského Španělska. Tam byly organizovány velké trhy otroků.

Největší zisky přinášel prodej kleštěnců, nezbytných k hlídání harémů. Mnoho jak slovanských, tak afrických, chlapců bylo podrobeno této kruté operaci, kterou většina z nich vůbec nepřežila. Ale ti, kteří přežili, vynesli tolik, že se jejich «výroba» vyplatila.

Víc než vzdálená minulost nás může zajímat minulost nedávná a samozřejme především současnost. Autor připomíná, jak otrokářství bylo vymýceno západními mocnostmi v 19. století, ale přetrvávalo dále ve světě islámu. A především nás informuje, že v něm přetrvává ještě dnes.

Kniha zahrnuje i ilustrace. Třeba fotografie kleštěnce, nesoucího potravu do harému osmanského sultána. Nebo fotografie členek harému sultána Abdüla Hamida, připravených k odjezdu do Vídně, po abdikaci této hlavy státu v roce 1909.

Autor píše, že «výroba kleštěnců» se konala v Osmanské říši do konce 19. století. V Saudské Arábii, která oficiálně zrušila otroctví v roce 1963, se koná dodnes.

Autor zmiňuje, že v Pakistánu bylo otroctví oficiálně zrušeno v roce 1992, v Mauritánii v roce 2007.

Zdůrazňuje, že ve skutečnosti trvá dodnes, v nejrůznějších formách

Vedle otroctví hospodářského je důležité otroctví sexuální. Autor píše, že v Pakistánu ještě dnes i staří muži si berou desetileté až dvanáctileté dívky, které jim často prodávají jejich zcela nemajetní rodiče. Přikládá text závěti marockého muslimského hodnostáře, který v roce 1945 ustanovil, že jeho majetek zdědí jeho potomci, které mu daly jeho dvě zákonné manželky. Jeho čtrnáct otrokyň se po jeho smrti stanou svobodnými. Autor závěti upřesňuje, že tak činí v naději, že mu Alláh zato odpustí jeho hříchy. Dodejme k tomu, že závěť byla sepsaná ve městě Tanger, které bylo tehdy pod správou Organizace Spojených národů, zatímco zbytek Maroka byl z části pod francouzským a z části pod španělským protektorátem.

Malek Chebel zdůrazňuje přežívání otroctví v muslimských zemích i po jeho oficiálním zákazu. A popisuje i moderní formy otroctví, kterými je vykořisťování přistěhovalců v Saudské Arábii, ve Federaci arabských emirátů a v dalších ropných zemích. Píše, že hned po příletu je jim konfiskován cestovní pas. Zaměstnavatel není podřízen žádným pravidlům sociálního a pracovního práva.

Autor píše, že v roce 2006 émir Dubaje byl ve Spojených Státech obžalován, že zotročil malé chlapce, koupené v Indii, Sudánu a Ethiopii, kteří pak byli formováni, aby se stali jockeyi, řídící rychlé velbloudy na závodech. Nejenom byli systematicky nedostatečně živeni, aby vážili co nejméně, ale byly jim administrovány horm?ny, bránící růstu.

Malek Chebel též zdůrazňuje, že i když islám oficiálně rozlišuje poze mezi muslimy a nemuslimy, staletí otrokářství zanechalo velmi rozšířenou představu, že černoši jsou nižší rasou a Arabové vyšší.

Je zarážející konstatovat, jak západní svět žije s pocitem viny, přestože se choval daleko lépe, nežli svět muslimský. Pro většinu občanů západních zemí, otokář, to je zlý Evropan, dovážející «ebenové dřevo» na americké plantáže. To, že s černým dřevem obchodovali masově Arabové staletí a staletí před objevením Ameriky, většina našich součastíků vůbec neví.

Snad můžeme závěrem říci, že obě tyto knihy ukazují, že i v muslimském světě existují rozumní lidé. A že snad můžeme doufat, že jejich počet a vliv se bude posilovat na úkor fanatiků a extrémistů. Pro země, jako je Francie, kde žije už tolik muslimů, je to též jediná perspektiva, jak se vyhnout hrůzám občanské války.

Je ale třeba říci též, že ať už je proporce umírněných a neumírněných muslimů jakákoli, jako celek představují vážnou hrozbu. Česká republika má tu šanci, že zatím ještě není zaplavena muslimy. Je třeba, aby to tak zůstalo.

Je proto nutné rozhodně říci »Ne!» těm současným kupcům s «ebenovým dřevem», kterými jsou bruselští technokraté.

Vyšlo na eurabia.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.