Nejdříve něco opakování

Už když jsem začal psát o islámu na (z vyšší moci zrušený) blog na iDnes, připravoval jsem si půdu pro tento řekněme „syntetický“ článek. Připouštím, že měl být napsán o hodně dříve. Mám-li svá východiska zopakovat, pak prvým je, že v motivacích lidského druhu hraje sex – vnímaný v měřítku širokém, tedy nikoli jen jako svádění a postelové dovádění, ale i jako zakládání rodin, jejich udržení, plození a výchova dětí – dost podstatnou roli, ovlivňuje spoustu našich vědomých i nevědomých aktivit. Leč, nejen to. Pro nemalou část populace, odhaduje se až 40 procent, souvisí sexuální přitažlivost s nerovnoprávností mezi partnery. Mnohé z nás silně stimuluje nadřazenost nebo podřízení partnerky či partnera a tato stimulace se zrcadlí v estetických preferencích, fetiších … ale třeba i „zlidovělých“ průpovídkách, jejichž význam si ani neuvědomujeme. („Chlap se nesmí bát ukázat, že je chlap.“ „Ženská má poslouchat a neodmlouvat“. „Nesnesla bych, aby mě partner komandoval“. „S ženskou, která jen poslouchá a klopí oči, bych nevydržel“ …).   

Šel jsem v úvahách dál. Sexuální polarity, označované někdy jako „dominance“ a „submisivita“, se snoubí s osobnostními charakteristikami. Ty nás chtě nechtě předurčují k úspěchu či neúspěchu v některých činnostech a profesích. To ve složitě strukturované společnosti, jako je ta západní (a jako pravděpodobně byla každá sofistikovaná urbánní společnost) způsobuje, že se lidé vhodných polarit (tedy „dominant“ a „subinka“, „submisiv“ a „domina“) nesnadno setkávají. Studují jiné školy, pracují v jiných profesích, věnují se jiným sportům a koníčkům … no a v neposlední řadě inklinují k jiným politickým směrům. Přidejte tabuizaci problému a z něj vyplývající zdánlivou nedostupnost hierarchické sexuality. To nutně spoustu lidí frustruje. Pokud platí, že „psychosexuálně“ vyhranění jedinci budou různě vyčnívat i v občanském životě (to dosud nikdo nezměřil, ale všichni víme, že hodně „zvláštních“ lidí najdeme mezi politiky, umělci, byznysmeny, právníky, žurnalisty atd.), promítnou se jejich frustrace i do roviny celospolečenské. Podrobněji jsem to rozepsal tady. 

a jeden z mnoha důkazů, že by tomu tak mohlo být, je tady. 

A teď si vezměte islám. Ten je – alespoň v prvním, povrchním pohledu – postaven na hierarchické sexualitě jednoho pólu – mužské dominanci a ženské submisivitě, a jednoho vyhraněného typu – toho nekonsensuálního, otrokářského. Žena je prakticky stále majetkem muže (otce, bratra, manžela), je povinna poslouchat, je správné až žádoucí ji občas zbít, má minimální slovo při výběru svého životního partnera, či spíše majitele. Existuje zde polygynie (mnohoženství), nepřípustný je opak tedy polyandrie (mnohomužství); existuje zde zde kategorie sexuálních otrokyň. Islámský ráj, barvitě popsaný přímo v koránu, pak je vyloženě sexuální fantazií nekonsensuálního sadisty a to včetně „chlapců podobných perlám“ (od určité míry hierarchizace už totiž vzrušuje samotný fakt podřízenosti a závislosti, nikoli pohlaví jako takové). Naopak o rajských lákadlech pro ženy korán cudně mlčí. Ostentativní  nadřazenost jednoho pohlaví je nejpravděpodobnějším důvodem, proč islám připadá „záhadně přitažlivý“ tolika tichým a plachým  dívkám – ale i tolika „chlapáckým“ mužům.

Jako vždy, když jde o islám, může být jen máloco vzdálenější pravdě.

Jak je to doopravdy – klíčem je Mohammed

Jen s troškou přehánění se dá říct, že celá islámská etika, právo i předpisy regulující soukromý život jsou odvozeny od životního příběhu Mohammeda a jeho nejbližších. Co pokládal za správné a provozoval, je podle mohamedánů správné po všechny časy. Co odsuzoval, to je nesprávné. No a o čem se nezmínil, to neexistuje a „správně praktikující“ mohamedán na to raději nepomyslí.  Abychom tedy rozklíčovali islámskou sexualitu, musíme pochopit sexualitu Mohammedovu. Přičemž je na místě varovat: I v sexualitě platí, že islámské „správné praktikování“, návod jak to má být, se pravděpodobně velice liší od reálného života jednotlivých věřících. Muslimové jsou lidé. Jejich preference, city, touhy, radosti, úchylky … budou nejspíš naprosto stejné, jako preference, city, touhy, radosti, úchylky všech ostatních lidí na Planetě. Islám jim však diktuje, co je správné a co špatné, a tím je chtě nechtě nutí se poměřovat, trápit, cítit vinu. Jako ostatně každá náboženská morálka – starší generace, vychovávané katechismem a naučným čtením pro paní a dívky, to dobře znaly. Jiná věc však je, že islám zná velice efektivní metody, jak svou sexuální morálku prosadit. Vyloučení z rodiny, výsměch „ulice“, domácí týrání, nucený sňatek, nebo v extrémních případech shození z výškové budovy, odhlavení nebo kamenování jsou holt účinnějšími nástroji společenské kontroly, než patnáct Zdrávasů pana katechety.

Díky ústřední roli Mohameda v celém islámu jsme velmi podrobně informováni o všech aspektech jeho života, včetně těch intimních, Zdrojem informací jsou jednak kánonické životopisy, označované někdy jako síra (je jich několik neprotiřečících si verzí, přičemž za nejkánoničtější bývá pokládán spis Sirat Rasul Allah jistého Ibn Išáka z poloviny 8. století), jednak ony slavné hádisy, sbírky krátkých a ozbrojovaných vyprávění ze života Mohameda a jeho nejbližších, tedy „prvních muslimů“ (těch jsou tisíce, byly během 8.-9. století pečlivě roztříděny a uspořádány do několika sbírek; v angličtině je najdeme například zde: http://sunnah.com). Jednání, které je ve shodě se sírou a hádisy ,pak je pokládáno za správné, sunna.

Když studujeme Mohammedův život, tak v jeho dětství a mládí najdeme jen minimum náznaků, že máme co do činění s budoucím lidovým vůdcem, zákonodárcem, válečníkem, sjednotitelem rozhádaných kmenů, alfa-samcem a postelovým zvrhlíkem. Ten hoch vyrůstal bez otce, matka ho nejprve v podstatě zavrhla a dala na vychování dědečkovi z otcovy strany, v jeho šesti letech pak zcela osiřel a zůstal „na krku“ svému strýci. Protloukat se v patriarchální kmenové společnosti bez ochrany otcovského klanu muselo být společensky deklasující, jako sirotek neměl mladý Mohísek prakticky žádné kamarády. Namísto chlapeckých her se zabýval dlouhými osamělými vycházkami, což je častý projev budoucího intelektuála, ale ne válečníka. Jako náctiletý začal doprovázet strýce na obchodních cestách a v pětadvaceti začal pracovat jako obchodní příručí či „asistent“ u bohaté a vlivné vdovy, obchodnice jménem Chadídža, která provozovala karavanní obchod mezi Arábií a Sýrií. Při cestách do Sýrie (což byla, na rozdíl od převážně nomádské Arábie, součást post-římského, helenizovaného a christianizovaného, „civilizovaného světa“) se pravděpodobně seznámil s růzností náboženských směrů, jimiž Blízký východ překypoval tenkrát a překypuje dnes. Jen na okraj zmíním, že Mohamedovy cesty na sever se časově shodují s obdobím jedné z nejničivějších válek mezi Persií a Východořímskou říší (603-628 n.l.), války jež obě říše fatálně oslabila.

Zde je možná na místě další varování, a sice, že jak první Mohamedovy životopisy, tak edice hádisů jsou o 1-2 století mladší, než byl samotný Mohamed. Jejich autoři tudíž mohli v lepším případě znát pamětníky pamětníků. Absence skutečně dobových písemných svědectví je některými „disidentskými“ autory užívaná ke zpochybnění historicity Mohameda jako takové -  tedy ke tvrzení, že žádný Mohamed možná nikdy nežil a pokud žil, tak jindy, jinde a nejspíš i jinak, než jak to chápe islámská tradice. Tento směr úvah je možná badatelsky fascinující, ale k pochopení islámské sexuality nepotřebný. Miliarda a půl muslimů se nepátrá po tom, jaký jejich prorok skutečně byl (a zda vůbec byl), ale snaží se řídit „zavedeným“ příběhem o prorokovi. Naopak podivnost Mohamedovy osobnosti, včetně detailně zaznamenaných sexuálních výstřelků, bývá brána jako nepřímý důkaz, že islámská verze jeho příběhu je věrohodná. Něco tak  praštěného a úchylného byste si totiž nevymysleli.

Mohamed se s Chadížou oženil. Byla tehdy o 15 let starší a již byla matkou pěti dětí. Manželství je popisováno jako šťastné, prorok později opakovaně zmiňoval, že tak šťastný, jako se svou první ženou, už nikdy příště nebyl. Sňatek mu pomohl ekonomicky, životem se zámožnou vdovou získal čas a prostředky ke své nejoblíbenější zábavě, snivým vycházkám do liduprázdné pouště za hradbami Mekky. Takto spolu měli žít 15 let, do roku 610, a zplodit celkem 6 dětí (mezi jejím 40. a 55. rokem). 

Chádidža ve svém domě přijímala návštěvy, vedla cosi jako společenský salon. Jedním z pravidelných návštěvníků měl být jistý Warak íbn Naual, vzdělaný křesťan, od něhož snad Mohamed pochytil tu změť převážně starozákonních citací, jimiž je text koránu v chaotickém pořadí protkán a na jejichž základě si islám činí nárok na zařazení do takzvané „Abrahámovské tradice“. Mohamed si chodil do pouště pro další vidění, mísil je s tím, co zaslechl od Chádidžiných návštěvníků a zatímco manželka spravovala rodinné finance, on kázal v ulicích Mekky nějaké té stovce následovníků své nové, sjednocující a zaručeně pravé náboženství. Nic z doby prorokova prvního manželství nepřipomíná ten misogynií a žárlivý islám pozdější doby. Naopak se zdá, že prorokem mekkánského islámu byl dokonalý „podpantoflák“.

Obrázek se mění s Chádidžinou smrtí (620 n.l.). Mohamedovi mělo být 50 let. V tu dobu získala v jeho dosud spíše legrační a pacifistické sektě vliv parta rabijáků, vedená jistým Abú Bakrem, dlouholetým Mohamedovým přítelem, který nejspíš „odhalil potenciál“ a začal mezi muslimy tahat své přátele. Abú Bakrova klika provedla v komunitě prvých muslimů v podstatě puč. Mohamedův synovec, zeť (byl ženat s jednou s Chádídžiných dcer) a důvěrník Alí je nahrazen Abú Bakrem, ten si ihned po Chádidžině smrti pojistí své postavení i tak, že za šéfa vyvdá svou teprve šestiletou dceru. Sektička se začne chovat militantněji, po několika rozmíškách s mekkánskými musí opustit město a stěhuje se do 400 km vzdáleného Jathribu, budoucí Medíny. Podle všeho jsou vítáni tamní komunitou Arabů, kteří si připadali méněcenní vůči tamní komunitě Židů (předislámská Medína byla náležitě multikulturní). Židé totiž měli svatou knihu, jednoho boha a bohatou prorockou tradici – Arabové neměli nic z toho. Nyní však do města přicházel skutečný, živoucí prorok, lákavé propagandistické i mocenské eso. Mohamedova parta situaci náležitě využila. Medínští Židé byli vyhnáni, zotročení a pobiti (v tomto pořadí), medínští Arabové obráceni na islám a jako „muslimové druhé kategorie“ použiti coby kanónenfutr v bojích s Mekkánskými a dalšími arabskými kmeny. Ovládnutí Medíny se stalo vzorem pro šíření islámu skrze infiltraci cílových komunit … včetně těch evropských.

No a právě v Medíně čerstvý vdovec Mohamed (bylo mu tehdy 53 let) náležitě rozjel i výboje sexuální. Především se dal na polygamii. Ta mohlo být běžným „zaměstnaneckým bonusem“ velkých šéfů jeho doby. Ženy do něj získával různě – krom sňatků vysloveně dynastických, jako byl ten se šestiletou Ajšou, nejčastěji z řad válečných zajatkyň, kterým ideálně ještě nechal zabít muže. Pro svůj harém, který čítal okolo 10 žen (Mohamed se tak povýšil nad své následníky, kterým laskavě povolil čtyři) stanovil detailní pravidla, upravující pořadí, ve kterém s jednotlivými manželkami spal. Měly být navštěvovány pravidelně, v matematicky přesném pořadí a žádná neměla být vynechána, ledaže by právě měla své dny, žádná nesměla zůstat neukojená. Protože velká domácnost, to jsou klevety a intriky a žárlivost, začal čím dál častěji odsuzovat ženskou hubatost, dovolil ženy bít, zakázal jim vynášet z domu jakékoli důvěrnosti. Čím dál častěji odsuzuje nevěru a trestá ji drakonickými a současně svévolnými tresty. (Snad vůbec nejodpornější hádis popisuje, kterak těhotné muslimce, která se doznala k nevěře, „povolil“ dítě donosit a odkojit, aby ji až poté nechal ukamenovat – dítko dostali na vychování „dobří muslimové“.) Z té doby se též objevují výzvy k zahalování (platí jen pro muslimky, ne pro otrokyně z řad nevěřících). Zajímavé je Ajšino konstatování, že muslimské ženy trpí nejvíce ze všech žen. Snad aby svým následníkům zdůvodnil, proč je jeho a jedině jeho početný tak velký, začal se chlubit „silou dvaceti mužů“. Snad jedinou vadou oné historky bylo, že se mu za 22 let prorokování nepodařilo zplodit jediného potomka (i potomci prý zplození s padesátiletou Chadídžou pocházeli z dob před-prorockých). Zda za to byl centrem posměšků, nevíme a i kdyby byl, asi by nás o tom neměl kdo zpravit. Nastala éra tuhého „medínského islámu“ a v tom se o prorokovi nežertuje …

Prorok labužník?

Z medínské doby pochází většina odkazů na prorokovy „úchylnosti“. Zmínky o nich jsou v islámském kánonu buď proto, že je Mohamed osobně prováděl, nebo je aspoň nějak, zpravidla pozitivně, komentoval. Krom pedofilie, o níž pojednám později, to byly mimo jiné

Homoerotika mezi muži. Žádný islámský zdroj nepíše, že by Mohamed s nějakým mužem přímo spal, ale najdou se hádisy popisující třeba ocucávání / mačkáni bradavek mezi Mohamedem a jinými muži, polibky mezi muži a dokonce případ, kdy „posel alláhův“ cucal jazyk svého přítele svým jazykem. (Detaily, již vydestilované, třeba zde: https://www.jihadwatch.org/2009/01/father-zakaria-botros-on-the-perverse-sexual-habits-of-the-prophet)

Nekrofilie. Není to tak dávno, co vzbudilo jisté pozdvižení tvrzení koptského kněze Zakharia Botrose, že Mohamed spal se svou mrtvou tetičkou Fátimou (matkou jeho důvěrníka Alího). I když se mohamedáni za tento zapomenutý hádis stydí, a označují jej za „slabý“, nás může jen udivovat, že zůstal přes 1000 let ve sbírkách islámských textů…

Sadismus. Sadistické nejsou jen tresty typu kamenování, které prorok s oblibou uštědřoval svým odpůrcům, zejména pak ženám. Čistokrevným sadismem je poprava mužů před zraky jejich zajatých žen, nebo soulož se zajatou ženou před očima jejího spoutaného muže. Zvláštním prvkem „kasárenského sadismu“ je i uspořádání polygynní domácnosti – s pořadím na návštěvy jednotlivých manželek a podobně.   

Zoofilie. Není známo, že by Mohamed sám nějaké zvíře zprznil. Když se však tato praktika vyskytla u jeho spolubojovníků (byla snad už předislámsky běžná u pasteveckých nomádů těch krajů?), Mohamed ji neodsoudil, ale stanovil pro ni bizarní pravidla. Třeba, že zneužité zvíře musí být hned po aktu zabito, načež nesmí být konzumováno, ale smí být ke konzumaci prodáno jiné vesnici. Bál se snad, aby jeho hoši nenašli v kozách a ovečkách, na rozdíl od žen svobodných a volně dýchajících, víc radosti, než u čím dál znevolněnějších muslimek?

Snad ještě zajímavější, než co prorok prováděl, je to, co neprováděl, respektive k čemu se nevyslovoval. Když uvážíte, že ten chlap měl k dispozici nekonečné množství žen (a navíc se chlubil skoro nekonečnou silou), zarazí vás, že nezkusil

Skupinový sex jakéhokoli typu. Pozvat si aspoň dvě manželko-otrokyně… Nebo partu blízkých a poskytnout jim svůj harém, nebo prostě podniknout cokoli, co umožňuje vlastnictví dvou desítek žen, by prostě většinu mužů, zejména těch postelově sebevědomých, napadlo hned.  

Kandaulismus, zejména ten dominantní. To málo známé cizí slovo označuje „půjčování“ a vyskytuje se v dominantní i submisivní podobě, v té první si jím muž dokazuje, jak dokonale je mu partnerka po vůli (že: půjde, s kým on určí), v té druhé naopak jeho vyjadřuje oddanost „nevěrné“ ženě. 

Lesbickou homoerotiku. Mohamed ji zajisté nemohl zkusit, ale mohl ji komentovat – zakázat, povolit, cokoli. Neudělal to. Jako by o této stránce ženského světa neměl tušení.

Vidím v těch dvou seznamech jednu pravidelnost. Kousky prorokem praktikované (či aspoň schvalované) se vždy, snad až na homoerotiku, vztahují ke zneprávněným osobám, nebo dokonce ne-osobám, které si nebudou stěžovat ani vás nezesměšní. Mrtvá tetička ani živá ovce vás nikomu nenapráší. Kousky z druhé části seznamu si naopak nelze představit bez svobodné vůle participantů a když nic jiného, tak vás při tom vidí hned několik dalších lidí a nezaručíte, že nenastane selhání či jiný trapas. Jako by se nám zde veliký prorok tak trochu styděl…   

Ajšin případ je všeobecně znám. Ke 46-letému Mohamedovi ji vlastní táta odvedl ve věku šesti let („ještě si hrála s panenkami“), ale starej byl natolik „gentleman“, že manželství do devíti let věku nekonzumoval. Ajšu, nebo spíš sebe, však nezanedbával a v rozmezí jejich 6 – 9 let (což je, kdo nemáte představu, 1. – 3. třída) se uspokojoval třením údu o její stehna …

Detailnější pohled nám prozradí, že to s tou pedofilií bylo komplikovanější. Snad nejpodivnějším aspektem celého případu bylo, že veliký zákonodárce se rád převlékal do Ajšiných šatů, a dokonce v těch šatech rád dostával prorocká vidění, údajně ta nejhodnotnější. (Toto poněkud zahanbující téma je mohamedány vehementně popíráno, ale například zde https://wikiislam.net/wiki/Qur'an,_Hadith_and_Scholars:Muhammad_and_Cross-Dressing najdete odkazy na příslušné zdroje). Hovořil o ní jako o manželce jemu nejmilejší – tedy ne té, s níž byl šťasten nebo s níž se cítil v bezpečí (jako s Chadídžou), ale jako o té, jež mu přinesla nejvíce potěšení.

Pár dalších detailů ze soužití Ajši a prvého mohamedána nám naznačuje, že ta mladá žába (když Mohamed zemřel, bylo jí 18) měla v jeho okolí dost privilegované postavení. Ne, nebyla to Chádidža přijímající návštěvy a vedoucí společenský salon, ale nejspíš to nebylo ani zmučené děvčátko, třesoucí se hrůzou před starým násilníkem, jak to občas vybublá na povrch z pedo-mohamedánských manželství třeba z Jemenu. Snad nejznámějším případem je aféra s náhrdelníkem, kdy se Aiša, tehdy snad v rozpuku puberty, zapomněla v táboře s jedním z Mohamedových vojáků. Těžko říct, co by to znamenalo pro jinou ze šéfikových manželek (něco určitě ano, jinak by se nám ten příběh nedochoval). Každopádně Mohamed vzápětí dostal další „prorocké vidění“, oznamující jemu, ale hlavně jeho nohsledům, že samozřejmě k ničemu nedošlo – a ta omluva mladé „manželky“ se dostala až do koránu. (Zamilovaným pedofilům se něco podobného nejspíš občas stává; student islámu si maně vybaví Nabokovovu „Lolitu“, jejíž hrdina Humbert Humbert své puberťačce krásně zobal z ruky, nebo pozapomenutou aférku Adolfa Hitlera a jeho náctileté neteře Geli Raubal; ve druhém případě se ví i o románku malé Geli s Hitlerovým řidičem, z níž byl Gelin „strýček Dolfi“ nešťastný – což mu nezabránilo mít fotografii toho řidiče ještě dlouho poté na pracovním stole).

Byl tedy starej Mohamed pedofil, nebo nebyl? Na tu otázku lze odpovědět až tehdy, když si ujasníme význam toho slova. Asi si nemůžeme představovat neukojitelného sexuálního predátora, který všelijak mučí a zneužívá bezbranné malé děvčátko. Spíš si představme divného strejdu, který si od mladé holky půjčuje šaty (a hračky?), občas v těch šatech dostává mnohomluvný amok (přepisy těch amoků dodnes mohamedáni uctívají ve své „svaté knize“), děvče ho za to všelijak mučí a peskuje (a strejda je rád), ale jinak si s ním v podstatě dělá, co chce. No a když se toho děvčete zeptají, co provádí s tím legračním strejdou, odbyde je ona řečmi o prorockém údu a stehnech.  

Že tam o pedo-erotiku, byť navýsost zvláštní, přece jen šlo, naznačuje příběh ze samého závěru Mohamedova života. Tehdy se starej (mohlo mu být přes 60) začal ohlížet po dalším prepubertálním děvčeti. I to je známý motiv z příslušné beletrie: Lolita dospívá v ženu, Humbert Humbert o ni zvolna ztrácí zájem. Kategoricky proti, byla – nikoli překvapivě – Ajša (bylo jí 18 let). Nemálo spekulací říká, že to byla ona, kdo „pečeti proroků“ pomohl, nejspíše pomocí jedu, odcestovat do Džehenny.

Jisté je tolik, že nástupcem v roli velkého šéfa se stal Ajšin milující tatík, ona sama pak ještě desítky let hrála významnou roli v mohamedánské velké politice.   

Jak se v tom všem vyznat?

Máme tedy dva Mohamedy, mekánského, který je šťasten s výrazně starší, ochránitelskou a dnes by se řeklo emancipovanou „maminkou“ Chádidžou, a medínského, který šťastně zobe z ruky o mnoho mladší (pre)puberťačce. Obojí je v příkrém rozporu s představami o „mačovské“, mužsky dominantní sexualitě, kterou vykreslují různé pasáže v koránu, kterou Mohamed navenek prosazoval (harém, sexuální otrokyně, zahalování, drakonické tresty) a kterou si dodnes, už 1500 let, různí obdivovatelé islámu s islámem asociují. Ukazuje to na pravý opak – na Mohameda jako submisiva, a to submisiva dost vyhraněného (když už byl tak starý, že nemohl najít novou „maminku“, našel si na sebetrýznění alespoň „dcerku“), submisiva který svou orientaci úzkostlivě tají a aby ji utajil co nejdůkladněji, vymyslí si mačovskou, zotročující a misogynií „víru“.

Jistě, i Mohamed měl – po Chádidže, vedle Ajši – nějakých těch 10 manželek, které prý uspokojoval se „silou dvaceti či sta mužů“ (jinde se píše, že 4000 mužů, ale držme se při zemi). Jenže to tvrdil on sám. Nějaký důkaz, třeba narození potomka, svým současníkům nepředvedl. Současně víme, že islámské „mačovství“ je na hony vzdáleného od mačovství sebevědomého, spokojeného alfa-samce. K čemu je vám houf poslušných krásek, když se s nimi nemůžete předvést kumpánům; k čemu jsou milenky, které jsou vašimi milenkami pod pohrůžkou násilí; k čemu jste alfa-samec, když se musíte hrbit před fiktivním alláhem, respektive před velmi podivínským Mohamedem? I další, na první pohled nesexuální aspekty islámu nám napovídají, že jde především o utajení, o nejistotu, o vnější dojem. Vzpomeňme zákaz alkoholu, zákaz zpěvu, tance a zdobného oděvu, faktické odloučení mužů a žen už v prepubertě. Vzpomeňme opakované Mohamedovo nabádání, že muslim se má na tomto světě cítit jako cizinec, má se těšit na smrt, na Ráj. A ovšem, muslimský ráj (s nadbytkem neustále recyklovaných panen, s nimiž vás, krom neustálého odpaňování, nečeká v podstatě žádná zábava) je dalek erotické představě dominantního muže. Je to spíš představa extrémně submisivního muže o představách dominantních mužů. Je to výraz prorokova zoufalství, nikoli cosi, na co se můžete těšit. 

Jak do obrazu Mohameda – extrémního submisiva – zapadají všechny ty nekrofilní, homosexuální či zoofilií experimenty, případně jeho sadismus vůči ženám, poraženým odpůrcům a vůbec slabším lidem?  Nejspíš tak, jak jsem naznačil – jako experimenty, kouřová clona, občas dokonce pomsta světu. Představte si: Jste vůdce sekty, jste populární, zajatkyně můžete vidlemi přebírat. Sám se však v hloubi duše stydíte za svou impotenci, navíc vás to pořád táhne ke starším „matkám rodu“, případně k mladým žábám v dětských šatičkách. Od kumpánů kolem táborového ohně (jednalo se karavanní lupiče, v pouštní oblasti zhruba stejný morální odpad, jako jsou v přímořských oblastech piráti, tedy o skutečnou sběř), slyšíte ledacos, a tak ledacos vyzkoušíte. Ona ovečka nebo mrtvá tetička nevypadají tak bizarně, když to srovnáte s kázáním v Ajšiných dívčích šatech… no a když nevyzkoušíte, tak o tom aspoň žvaníte, jen abyste zakryl své skutečné choutky. Nenávist k normálním ženám, normální lásce, normálním vztahům a flirtům a nevěrám, normálnímu rodinnému životu… se prostě dostavit musí. Svévolnými krutostmi si udržujete autoritu, navíc to ty vyvrhele okolo vás zjevně baví. Stejně tak je baví polygamie, otrokařina, hodně mladé dívky. Z táborákových řečí prapodivné party, v níž si několik zločinců povodilo podpantofláka, tak vznikla jedna z největších lží v dějinách.   

Komu to vše vyhovuje?

Odpověď jste snad našli v předchozím textu. Islámské sexuální mravy nevyhovují nikomu (protože ani sadistický pedofil snad nechce své „milenky“ skrývat před světem, a už vůbec nechce předstírat cudnost a mravopočestnost) – a hlavně nedávají smysl. Přesto se v nich mnoho lidí „vidí“ – a může jít o osoby tak protikladné, jako je protikladná osoba Mohameda a obsah jeho učení. Stačí si vedle sebe postavit pár tuzemských „omluvačů islámu“ – namátkou třeba homoaktivistu Cempera, lžipátera Halíka, agresivního publicistu Jetmara, bývalého rockera Macháčka, koblihářova ministra Pelikána, religionistu Štampacha a trockistu Uhla – a máte vcelku slušný vzorek osob, jaké posledních 1500 let, v různých zemích světa a v různých kulisách, napomáhali expanzi islámské sexuální vyšinutosti. Misogynové, kteří se mstí ženám za to, že je nechtějí. Pokrytci a nemravové, kteří se tak rádi ohánějí mravností. Hledači ztracení sami v sobě, kteří svoji ztracenost povýšili na přednost. Věční nespokojenci, kterým svět tak strašně ublížil. Islám má pro každého z nich něco, když už nic jiného tak neurčitost a tajemnost, kalné vody, v nichž lze tak dobře ukrýt všelijaké spády. Není to spiknutí „úchylů“, těch je (pamatujme!) cca 40 procent populace a drtivá většina z nich je smířená sama se sebou a neotravuje ostatní. Je to spiknutí pokrytců, křiváků a těch, kdo se se sebou, a tím ani s ostatními, nesmířili.  

Psali jsme:

Chamradi káží toleranci... Kocáb a kauza „udělala by mi ze syna muslima“

„Buďme hrdiny. Všichni.“ Kauzy Jakub Vágner a Jaromír Jágr vrcholí výzvou

„Vlastnil jsem nelegálně zbraň. Chci zbroják. Postřílí další studenty...“ Hrozba přímo z ODS. A zděšení

„Nerůst.“ Vysmáli se jí. Až zjistíte, kde se vzala, smích vás přejde