Nejdříve něco opakování

Už když jsem začal psát o islámu na (z vyšší moci zrušený) blog na iDnes, připravoval jsem si půdu pro tento řekněme „syntetický“ článek. Připouštím, že měl být napsán o hodně dříve. Mám-li svá východiska zopakovat, pak prvým je, že v motivacích lidského druhu hraje sex – vnímaný v měřítku širokém, tedy nikoli jen jako svádění a postelové dovádění, ale i jako zakládání rodin, jejich udržení, plození a výchova dětí – dost podstatnou roli, ovlivňuje spoustu našich vědomých i nevědomých aktivit. Leč, nejen to. Pro nemalou část populace, odhaduje se až 40 procent, souvisí sexuální přitažlivost s nerovnoprávností mezi partnery. Mnohé z nás silně stimuluje nadřazenost nebo podřízení partnerky či partnera a tato stimulace se zrcadlí v estetických preferencích, fetiších … ale třeba i „zlidovělých“ průpovídkách, jejichž význam si ani neuvědomujeme. („Chlap se nesmí bát ukázat, že je chlap.“ „Ženská má poslouchat a neodmlouvat“. „Nesnesla bych, aby mě partner komandoval“. „S ženskou, která jen poslouchá a klopí oči, bych nevydržel“ …).   

Šel jsem v úvahách dál. Sexuální polarity, označované někdy jako „dominance“ a „submisivita“, se snoubí s osobnostními charakteristikami. Ty nás chtě nechtě předurčují k úspěchu či neúspěchu v některých činnostech a profesích. To ve složitě strukturované společnosti, jako je ta západní (a jako pravděpodobně byla každá sofistikovaná urbánní společnost) způsobuje, že se lidé vhodných polarit (tedy „dominant“ a „subinka“, „submisiv“ a „domina“) nesnadno setkávají. Studují jiné školy, pracují v jiných profesích, věnují se jiným sportům a koníčkům … no a v neposlední řadě inklinují k jiným politickým směrům. Přidejte tabuizaci problému a z něj vyplývající zdánlivou nedostupnost hierarchické sexuality. To nutně spoustu lidí frustruje. Pokud platí, že „psychosexuálně“ vyhranění jedinci budou různě vyčnívat i v občanském životě (to dosud nikdo nezměřil, ale všichni víme, že hodně „zvláštních“ lidí najdeme mezi politiky, umělci, byznysmeny, právníky, žurnalisty atd.), promítnou se jejich frustrace i do roviny celospolečenské. Podrobněji jsem to rozepsal tady. 

a jeden z mnoha důkazů, že by tomu tak mohlo být, je tady. 

A teď si vezměte islám. Ten je – alespoň v prvním, povrchním pohledu – postaven na hierarchické sexualitě jednoho pólu – mužské dominanci a ženské submisivitě, a jednoho vyhraněného typu – toho nekonsensuálního, otrokářského. Žena je prakticky stále majetkem muže (otce, bratra, manžela), je povinna poslouchat, je správné až žádoucí ji občas zbít, má minimální slovo při výběru svého životního partnera, či spíše majitele. Existuje zde polygynie (mnohoženství), nepřípustný je opak tedy polyandrie (mnohomužství); existuje zde zde kategorie sexuálních otrokyň. Islámský ráj, barvitě popsaný přímo v koránu, pak je vyloženě sexuální fantazií nekonsensuálního sadisty a to včetně „chlapců podobných perlám“ (od určité míry hierarchizace už totiž vzrušuje samotný fakt podřízenosti a závislosti, nikoli pohlaví jako takové). Naopak o rajských lákadlech pro ženy korán cudně mlčí. Ostentativní  nadřazenost jednoho pohlaví je nejpravděpodobnějším důvodem, proč islám připadá „záhadně přitažlivý“ tolika tichým a plachým  dívkám – ale i tolika „chlapáckým“ mužům.