Způsobuje ji nejen stále pokračující bobtnání souboru právních předpisů, ale i desítky novelizací během životnosti právních předpisů, u nás mnohonásobně častější než např. v sousedním Rakousku nebo Německu.

Tak např. ještě před pár lety trestní zákon obsahoval jeden jediný paragraf pro trestný čin podvodu se čtyřmi odstavci a s jeho použitím se soudily podvody všeho druhu. Od něho se postupně odvinuly speciální paragrafy pro jednotlivé typy podvodů, takže v současně platném trestním zákoníku jsou pro ně čtyři paragrafy s dvaceti sedmi odstavci.

Zmatek zvyšuje nejednotnost právních názorů na významné prvky právního řádu. Například v rámci současné fáze „války žalobců“ bývalý vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula napadl nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana návrhem ministrovi nespravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi, aby na něj podal kárnou žalobu, protože „v rozporu se zákonem“ nechal podepsat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze svým 1. náměstkem Igorem Střížem a zavinil tím jeho neúspěšnost. Nejvyšší soud ČR totiž dovolání odmítl bez meritorního projednání jako podané neoprávněnou osobou.

Vlastimil Rampula formulací podání prozradil svou státnězástupcovskou právnickou povrchnost. Zemanovo jednání totiž nelze v žádném případě označit za nezákonné. V zákoně o státním zastupitelství stojí, že „vedoucího státního zástupce zastupuje jeho náměstek nebo náměstci v pořadí a v rozsahu jím stanoveném“. Nejvyšší státní zástupce je nejvýše postavený vedoucí státní zástupce. Nechá-li se při úkonech ve své pravomoci zastoupit náměstkem, jedná v souladu se zákonem. Žádným zákonem není stanoveno, že by při výkonu některých pravomocí bylo zastupování zakázáno.

Ve světle judikátů Nejvyššího a Ústavního soudu, jež svým výkladem určují, jak má být zákonu rozuměno, je možné Zemanův postup pouze označit za použití sporného výkladu zákona, kdyby dostupné judikáty byly jednoznačně shodné s tím, na který se odvolal Vlastimil Rampula. Takový stav ale nenastal.

Nicméně Rampulovo vystoupení není zcela neužitečné, neboť obnažilo vážné názorové rozpory uvnitř právnické obce ve věci přípustnosti přenášení tzv. výlučné osobní pravomoci z jejího nositele na jeho zástupce. Jedná se o pravomoci, které zákon jmenovitě přiznává ústavnímu činiteli, nikoli úřadu, v jehož čele stojí. Nejedná se jen o pravomoc nejvyššího státního zástupce podat dovolání. Např. prezident republiky má výlučnou osobní pravomoc udělovat milost, ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona, nejvyšší státní zástupce podat dovolání a zrušit usnesení nižšího státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Řada ústavních činitelů má jmenovací pravomoc.  Prezident republiky, ministr spravedlnosti, předsedové soudů, vedoucí státní zástupci a veřejný ochránce práv mají pravomoc podávat kárné žaloby na vymezený okruh nižších činitelů.