Návrh nového zákona stáhla z parlamentu exprokurátorka Marie Benešová, z dopuštění osudu ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě. Paní ministryně Helena Válková pokračuje ve stáčení kormidla stejným směrem, přestože se osobnostně i názorově od své předchůdkyně výrazně odlišuje.

Účastníci výjezdního zasedání Ústavněprávního výboru PS ve Špindlerově Mlýně dne 4. září 2014 byli zklamáni, když jim paní ministryně poskytla místo paragrafového znění návrhu zákona jen dosti neurčité téze. Nicméně z různých jejích projevů i z vystoupení jejího náměstka Roberta Pelikána je již zřejmé, že vývoj má jít úplně jiným směrem, než jsme se domnívali ještě v době těsně po pádu Nečasovy vlády. K dalšímu upřesnění obrysů záměrů paní ministryně přispěl její rozhovor pro iDnes ze dne 11. září 2014, poskytnutý při příležitosti 14. Evropské kriminologické konference, kterou v těchto dnech hostila Praha. Není z něj sice úplně zřejmé, zda paní ministryně půjde dále cestou vydání nového zákona či spíše novelizací současného, ale nemůže být dále pochyb o tom, že o převzetí Nečasovou vládou schválené koncepce přechodu na třístupňovou soustavu státního zastupitelství vůbec nehodlá dále diskutovat.

Pokud srovnávám obě proti sobě stojící koncepce, nacházím průnik pouze v důrazu na posílení  stability postavení vedoucích státních zástupců (označované jako posílení jejich nezávislosti) a na úpravě vnitřních pravidel řízení, která chrání státní  zástupce před zásahy zvenčí do jejich výkonu v projednávání konkrétních kauz.

Zásadní rozpor mezi oběma koncepcemi je v názoru na začlenění státního zastupitelství do soustavy orgánů státní moci. Podle Heleny Válkové má být státní zastupitelství výkonným orgánem vlády, přičemž podřízenost nejvyššího státního zástupce vládě, popř. ministru spravedlnosti má být „mostem“  pro přenos úkolů z vlády na státní zastupitelství a pro fungování zpětné vazby mezi nimi. To se tvůrcům schválené „státnězástupcovské“ koncepce nelíbí, protože jejich představám vyhovuje státní zastupitelství jako útvar, volně se vznášející v prostoru státní správy, podřízený možná bohu, možná nikomu. Ve srovnání s německou, rakouskou a lichtenštejnskou právní úpravou je ovšem toto pojetí postavení státního zastupitelství a státních zástupců poněkud nadnesené: tam státní zastupitelství samozřejmě podléhá vládě a na státní zástupce se pohlíží jako na úředníky se speciální povahou práce. Řešení Heleny Válkové je tedy bližší evropským zvyklostem.

Další rozpor je v přístupu k vynucování odpovědnosti státních zástupců za zmetky. Helena Válková naznačuje, že by chtěla upřesnit základní definici kárného provinění, zpřísnit tresty a zejména zprůchodnit uplatnění regresní účasti státních zástupců na náhradách za majetkovou újmu, vyplácených postiženým nesprávným prováděním trestního řízení. To se tvůrcům schváleného návrhu nelíbí. V uplatnění těchto myšlenek vidí ohrožení nezávislosti státních zástupců. Raději prý nebudou rozhodovat, aby předešli riziku, že by se museli podílet na financování regresních náhrad. Současný stav je takový, že podmínkou vymáhání regresní náhrady je odsouzení kárným soudem. Protože za poškození účastníků trestního řízení nesprávným postupem státních zástupců se obvykle kárný postih neuplatňuje, škůdci se na náhradách svým obětem nepodílejí. V tomto směru je záměr paní ministryně Heleny Válkové významným krokem vpřed, ale patrně nepřinese očekávaný výsledek: soustava kárných žalobců totiž v podstatě nefunguje, jsouc ochromena stavovskou solidaritou. Kární žalobci nemají povinnost kárná provinění stíhat a většinou nacházejí omluvu pro jakákoli provinění. Neuvědomují si, že černé ovce mezi státními zástupci svými nepřístojnostmi poškozují obraz státního zastupitelství v očích veřejnosti natolik, že dobrá práce ostatních zaniká. Je možné, že právě svou velkorysostí k provinilcům pomohli vyvolat proti sobě nevoli, která vedla k opuštění původní předlohy zákona o státním zastupitelství.  Viníkům promíjejí prakticky jakákoli darebáctví, poškozující ostatní strany řízení: je jim dovoleno lhát, vyvolávat nenávist lůzy, urážet strany řízení, bránit projednání důkazů ve prospěch obviněných, prodlužovat vazbu nevinným, prostě cokoli. Pokud nevznikne mimoresortní orgán dohledu nad justicí a státním zastupitelstvím, kárné žaloby se podávat stejně nebudou, i kdyby došlo k zamýšlenému zpřesnění definice kárného provinění.