Ve vztahu k resortu spravedlnosti uvádím jako příklad tvrzení, že Marie Benešová byla nezávislá nejvyšší státní zástupkyně, která nedbala na nic než na spravedlnost, exministr Pavel Němec je mafián, „katarský princ“ prznil nevinná česká děvčata a nakonec unikl trestu, bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera je hlavní odpovědný za zmanipulování trestního řízení proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi, Václav Klaus uděluje „podivné milosti“, mezi nimi jmenovitě Zdeňkovi Kratochvílovi, čtyřem osobám z okolí Františka Mrázka či ředitelce Metropolitní univerzity Praha Anně Benešové. Při věcném zkoumání uvedených tvrzení se ukazuje, že buď pro ně chybí důkazy, nebo je dokonce vše úplně jinak. Boj za jejich vyvrácení  je však marný: jakmile si je média osvojila, opakují je stále dokola, veřejnost je přijímá a nikdo nechce nic jiného slyšet. Je přece pohodlnější sestavit si svůj obraz světa z klišé než přemýšlet nad argumenty, které je vyvracejí: myšlení bolí. Bez pravdy se dá nakonec docela dobře žít, tak kdo by se jí domáhal.

Jeden ctihodný novinář mi vysvětlil, že stále opakovaná tvrzení, která nikdo nenapadl u soudu, se stávají součástí veřejného prostoru a novináři mají právo zacházet s nimi  jako s ověřenými pravdami. Totéž, ale  s geniální jednoduchostí vyjádřil dávno před ním válečný zločinec Joseph Goebells: stokrát opakovaná lež stává se pravdou. Mnozí z našich vysoce hodnocených novinářů jsou jeho horlivými učedníky.

Na způsobu, jakým média referují o právě probíhajícím procesu u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti obžalovaným Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi, lze sledovat, jak se taková  klišé rodí. Celkem paušálně se o něm mluví jako o „Bártově procesu“ či „procesu proti Bártovi“. Spoluobžalovaný Jaroslav Škárka zůstává jakoby skryt v jeho stínu. Závažnost skutků, z nichž jsou obžalováni, je  ale přesně opačná: Jaroslavu Škárkovi, který v postavení poslance měl přijmout úplatek, hrozí trest odnětí svobody až na deset let, zatím co Vítu Bártovi, jenž měl své tehdejší poslanecké kolegy uplácet, „pouze“ na  šest. Trestní zákoník hodnotí přijímání úplatku přísněji než jeho poskytnutí.

Zcela samozřejmě se mluví o úplatkářském procesu. Samozřejmost se mi ale nezdá být nezpochybnitelná. Trestné činy uplácení a přijetí úplatku se totiž vždy vztahují k   obstarávání věcí obecného zájmu. Znepokojuje mě otázka, co vlastně si chtěl Vít Bárta údajnými úplatky koupit. Vesměs se zmiňuje loajalita k jeho osobě. Pochybuji o tom, že jde o „zboží“ s povahou obecného zájmu. Uvádím analogii z rozsudku Nejvyššího soudu ČR: peníz zaplacený insolvenčnímu správci za dodatečné uznání pohledávky se nestíhá jako úplatek, ale jako pleticha v insolvenčním řízení s podstatně mírnější trestní sazbou. Důvodem je rozdílnost v povaze uplácením ovlivněných zájmů: v případě insolvenčního řízení jde o soukromoprávní vztahy, kdežto úplatek vždy směřuje proti veřejnému pořádku.