Až dosud každý prezident republiky občas vyvolal reptání na neurčitost vymezení některých  pravomocí. Prezidenti nebo jejich zastánci se pak odvolávali tu na ducha ústavy, tu na ústavní zvyklosti. Také se příležitostně ozývají stížnosti na pozůstatky zvyklostí z dob monarchie, v poslední době zejména v souvislosti s nanejvýš užitečnými pravomocemi udělování amnestie a milosti. Zvlášť hlasitá debata o bílých místech v právní úpravě pravomocí prezidenta a o přežitcích z dob monarchie se strhla v souvislosti s hanebnou ústavní žalobou třiceti osmi senátních pidižvíků proti Václavu Klausovi.

Předmětem rozhořčených debat jsou ale pouhé maličkosti ve srovnání se skutečností, že již od založení státu v r. 1918 se přiznává zvláštní postavení manželce prezidenta, které má určitě povahu pozůstatku monarchických zvyklostí, je upraveno pouze zvykovým právem, nicméně má vliv na náklady ze státního rozpočtu na provoz kanceláře prezidenta republiky. Naše doba přiznala tomuto neformálnímu úřadu-neúřadu označení „první dáma“.

Fenomén „první dámy“ vystoupil ze stínu úlohy prezidenta republiky při střídání hlav státu. Nejen, že se od sebe v mnohém výrazně odlišují bývalý a současný prezident, ale také jsou rozdílné bývalá a současná první dáma a ve výsledku působí odlišně prezidentské páry. Činorodá a vždy přívětivě se tvářící Livie Klausová se v této roli zjevně cítila jako ryba ve vodě, zatímco Ivana Zemanová mívá na snímcích z oficiálních vystoupení ztracený výraz. Ostatně věkem a zevnějškem Václavu Klausovi blízká paní Livie působila jako jeho „doplněk“ samozřejmě, což se nedá říci o podstatně mladší a drobné paní Ivaně, při obřadních příležitostech skromně následující v pozadí svého mohutného manžela, jako by k němu vůbec nepatřila. To není chvála jedné a hana druhé, pouhé konstatování přirozené lidské odlišnosti obou dam.