Odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké bylo součástí předvolebních slibů ODS a Jiřího Pospíšila zvlášť, ale když došlo na lámání chleba, nastaly nedůstojné rozpaky, váhání, odkládání z týdne na týden a zdůrazňování ministrovy loajality k předsedovi vlády. Jeho nerozhodnost lze vysvětlit choulostivostí jeho postavení ve vztahu k nejvyšší státní zástupkyni. Oficiálně nevysloveným, ale obecně chápaným důvodem jejího odvolání byl protiprávní zásah státních zástupců k záchraně bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho trestní věci. Jenže k tomu došlo za působení Jiřího Pospíšila v čele resortu a pod jeho záštitou, takže jeho úloha odpovídá postavení capo di tutti capi a spolupachatelství s Renatou Veseckou. Kdyby se odvolávaná nejvyšší státní zástupkyně postavila na odpor stejně tvrdě, jako dříve odvolaní vedoucí státní zástupci, Pospíšilovo setrvání v křesle ministra by se okamžitě stalo neudržitelným.

Podobná situace nastala v letošním roce s odvoláním pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly na návrh nového nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana.

Změna v osobě nejvyššího státního zástupce měla být jedním z klíčových prvků protikorupční strategie Nečasovy vlády. Na nástup Pavla Zemana se čekalo div ne jako na příchod spasitele. Za těchto okolností bylo logické očekávání, že jeho návrhy na personální změny, které nemůže řešit sám v rámci své omezené pravomoci, ministr spravedlnosti vyřídí obratem pošty. V dobře řízené organizaci tomu ani jinak být nemůže.

Vše ale dopadlo jinak. Jiří Pospíšil nejdříve dvojnásobně překročil zákonnou lhůtu pro vyřízení návrhu, pak sice Vlastimila Rampulu odvolal, ale nevyužil zákonné vlastnosti okamžité účinnosti správního rozhodnutí a ponechal ho dále v úřadě. Poskytl mu tak možnost, aby ze své silné pozice vedl „odboj" proti nejvyššímu státnímu zástupci i proti ministrovi. Vlastimil Rampula v této situaci podal proti ministrovu rozhodnutí rozklad, kterým se zabývala rozkladová komise ministerstva. Protože u nás se nic neutají, vynesla se zpráva, že prý její názor na ministrovo rozhodnutí o odvolání vrchního státního zástupce byl odmítavý. Stanovisko komise není pro ministra závazné, nicméně přimělo ho k dalšimu odložení rozhodnutí, bez ohledu na to, že prodlužování působení Vlastimila Rampuly v křesle vrchního státního zástupce pouze prohlubuje rozval státního zastupitelství.

Jiří Pospíšil se v tomto ohledu chová úplně jinak než během svého prvního mandátu, kdy snadno a rychle zatočil se čtyřmi vedoucími státními zástupci, z nichž tři se mu pak postavili na odpor žalobou u správního soudu. Využil zákonného ustanovení, které umožňuje, aby ministr odvolal „na vlastní pěst" vedoucího státního zástupce za nezvládnutí výkonu státní správy státního zastupitelství. Dopustil se tehdy osudové chyby: nenaložil stejně s vrchním státním zástupcem Vlastimilem Rampulou, který se proti němu otevřeně postavil kvůli odvolání krajského státního zástupce v Ústí n.L. Jiřího Křivance a prakticky znemožnil ministrovi jmenovat nástupce, neboť bez jeho návrhu to nebylo možné. Po nástupu Daniely Kovářové ji pak přiměl, aby Jiřího Křivance znova jmenovala. Dlužno podotknout, že ministrovi tehdy nijak nepomohla Renata Vesecká, která  rozhodnutí o odvolání Jiřího Křivance sice neodporovala, ale nevyužila své pravomoci navrhnout jmenování nástupce, ač tím mohla překrýt Rampulův pasivní odpor .