Věřím, že kdyby klasikové marxismu zavítali do České republiky našich dnů a podrobili naše politické a právní poměry marxistické analýze, zmíněná poučka by  je nenapadla. Spíše by stát definovali jako neuměle zastíraný chaos. Organizovanost předpokládá existenci pevné hierarchie hodnot, autorit a fungujících pravidel, které příslušníci organizovaného útvaru dobrovolně nebo pod hrozbou trestu ctí a jimž se podřizují. Pokud se dají v chování našeho státu tyto znaky organizovanosti vůbec vysledovat, pak jen jako nedostatečně vyvinuté, neustálené a v některých případech postupně se vytrácející.

Střípky událostí z posledních dnů ukazují, že u nás lze beztrestně nedbat ustálené hierarchie hodnot, nectít autority a vyhlášená pravidla obcházet, takže výsledkem je nezřídka chaos v nejrůznějších vztazích. Příkladů pro toto tvrzení je možno najít bezpočet. Poslední zprostředkoval Pavel Vondrouš, pachatel útoku na prezidenta republiky v Chrastavě dne 28. září 2012, pokračující v podivném počínání rozdáváním letáků s protokolem z výslechu pana prezidenta na Generální inspekci bezpečnostních sborů.

Na příběhu je zajímavý souběh dvou okolností: netečnosti ochranky, jejíž ředitel následně resignoval a proti dvěma členům vede státním zástupce stíhání, a chování Pavla Vondrouše po útoku, které působí dojmem očekávání  předem zajištěné relativní beztrestnosti. Rozdávání výslechového protokolu ten dojem znova posílilo: sotva by se dalším zesměšňováním prezidenta bavil někdo, kdo má obavy z přísného potrestání za napadení nejvýše postavené úřední osoby tohoto státu. Ale proč by se nebavil, když státní zástupce vyhodnotil jeho čin jako pouhou výtržnost a když se mu dostalo podpory při vydání letáku s protokolem a někdo je asi ochoten za něj zaplatit vysokou pokutu.

Jiřím Paynem výše zmíněná neujasněnost nároků na stát zde nabývá podobu zpochybnění určitosti právního pojmu „úřední osoba“, od něhož se odvozuje státem chráněný zájem na zajištění bezpečnosti vykonavatelů jeho moci. Když jde o strážníka městské policie, mají žalobci jasno: je to úřední osoba s nárokem na zákonnou ochranu své bezpečnosti. Napadení městského strážníka se proto stíhá jako násilí proti úřední osobě. Ale když jde o prezidenta republiky, stojícího v hierarchii moci výkonné na nejvyšším stupni, žalobce z nejnižšího stupně hierarchie, nadouvající se vlastní důležitostí, mu povahu úřední osoby a z toho plynoucí nárok na zákonnou ochranu jeho nedotknutelnosti upře.

Státní zastupitelství bude patrně tento přístup hájit, možná jej bude vysvětlovat neškodností Vondroušova útoku a odtud odvozenou malou společenskou nebezpečností. Jenže naše trestní právo je přísně formalizované a základem právní kvalifikace skutků je přítomnost v zákoně uvedených znaků trestného činu. Prezident republiky je nejvyšším úředníkem státu a byl napaden při výkonu služby. Napadení sice způsobilo panu prezidentovi jen nepatrnou újmu, ale přesto šlo o násilí se zbraní v ruce. Základní znaky trestného činu jsou přítomny a státní zástupce není oprávněn je zanedbat. I při této přísnější kvalifikaci poskytuje trestní zákoník a praxe trestního soudnictví dostatek prostoru pro zohlednění neškodnosti útoku vyměřením přiměřeně nízkého trestu (oblíbené novinářské strašení, že obviněnému hrozí až šest let odnětí svobody, je v tomto případě zjevný nesmysl). Jako laik si myslím, že dozorový státní zástupce by si měl v trestním zákoníku přečíst paragraf o nadržování a hluboce se nad ním zamyslet.