Dnes o kom jiném než o Václavu Havlovi, jehož smrt se dotkla nějakým způsobem snad každého. V médiích se k němu vyjadřují školní děti i pamětníci a úplně všichni vědí, jaký byl: pro některé skvělý, pro jiné špatný, lhostejných je málo. Přisvojují si jej i tací, kteří se k němu v době jeho disidentství raději nepřibližovali. John Bok mu byl hodně blízko v disentu, kdy to bylo nebezpečné, a v době listopadového kvasu roku 1989, přesto o jeho vzpomínky v tom mediálním mumraji není zájem.

„Věčný disident“ patřil a patří k nejoddanějším souputníkům Václava Havla. O dění kolem něj jsem proto už od něho slyšel mnohé, ale uvědomuji si, že nic o tom, kdy a jak se seznámili tito velmi rozdílní a přesto si blízcí lidé. Ptám se a John Bok mě překvapuje: sám si ten přesný okamžik nepamatuje. Potkávali se náhodně v kavárnách, v divadle, na koncertech undergroundových kapel. Václav Havel byl ve vystupování spíše nesmělý, nepřitahoval pozornost.   Jednou přišel k Bokům na mejdan, když slavili nastěhování do právě získaného bytu. Postupně se sblížili, začali si tykat. Nakonec se John Bok začal starat o údržbu bytů bratrů Havlových, v nichž se scházela celá tlupa vyděděnců režimu.Stal se jejich majordomem. Žili i společensky: pořádali „disidentské plesy“ tak, že společně chodili na náhodně zvolené plesy a vytvářeli tam uzavřenou společnost.

V soukromí se u Václava Havla často projevoval jeho smysl pro absurdní humor, jinak prosakující do všech jeho divadelních her. Například si John Bok vzpomíná na jejich noční návrat do bytu na Rašínovo nábřeží v době „Sametové revoluce“, kdy jej téměř vlekl do schodů, protože obtížně dýchal. Václav Havel se najednou zastavil, usmál se a řekl, že by se vůbec nedivil, kdyby se teď probudil a zjistil, že toto vše je jen sen a ve skutečnosti je zpátky ve své cele na Pankráci. Nebo zážitek z první  masáže v životě, které se mu dostalo  díky péči ochránců, okomentoval vyjádřením, že kdyby měl dříve možnost prožívání takového blaha, možná by se nestal disidentem.

Účastnili se debat v bytech signatářů Charty 77, chodili společně na demonstrace. V r.1988 se Václav Havel dostal před Obvodní soud pro Prahu 3 za položení květin k soše sv.Václava na nepovolené demonstraci. John Bok s dalšími přáteli se pokusili proniknout do soudní budovy, aby ho morálně podpořili, ale nebyli vpuštěni. Došlo ke střetu s příslušníky Veřejné bezpečnosti a StB, při němž byl John Bok zatčen. Kladl policistům tak zuřivý odpor, že i přítomný Ladislav Lis jej prosil, aby se proboha do toho auta nechal naložit. Zbitý skončil v cele předběžného zadržení v Konviktské ulici, kde pak strávil čtyři dny, o den déle, než povoloval zákon. Ven jej dostal šikovný advokát Richard Maleček.

Protest disidentů před soudní budovou Havlův osud nezmírnil. Ač tehdy již kdekdo věděl, že režim prochází  předsmrtnou křečí, horliví soudci ho poslali na Pankrác. Jedna z členek senátu, který to měl na svědomí, dosud soudí na Městském soudu v Praze a nepůsobí dojmem, že by od té doby změkla. I tato okolnost má vliv na Bokův vztah k současné justici. Dokud se soudci a státní zástupci nenaučí stydět se za své viny (nejen za ty předlistopadové), jeho činnost a působení spolku Šalamoun neztratí smysl.

Historický 17. listopad 1989 spolu přátelé neprožili. Václav Havel trávil ten den na Hrádečku (a mimo Prahu byli i další přední disidenti a také významní představitelé „strany a vlády“). John Bok se zúčastnil studentského shromáždění na Vyšehradě. Krátce předtím u Havlů v bytě, coby domácí „údržbář“ opravoval světlo na balkóně. Společně pak s Janem Patočkou, alias „Patrikem“, synem pana profesora Patočky, šli na studentskou demonstraci na Albertov. Strhl účastníky k pochodu do Prahy. Ve Vyšehradské ulici u ministerstva spravedlnosti se jim postavili do cesty příslušníci SNB, kteří je zmasakrovali. Průvod se pak stočil zpět na nábřeží a pokračoval na Národní třídu vstříc dalšímu masakru, ale zbitý John Bok skončil na služebně VB ve Vyšehradské ulici, odkud putoval do vazby do Ruzyně. Ale komunisté již nestihli postavit jej před soud. Pustili jej na svobodu 21.listopadu 1989 právě včas, aby se mohl připojit k Václavu Havlovi na melantrišském balkónu.