Škodí nejen stranám řízení, ale podrýváním důvěry ke státnímu zastupitelství poškozují i stát, jehož zájmy mají chránit. Příkladů proto toto tvrzení lze najít dost. 

Tak v  551. politikonském „sloupku“ jsem se zabýval příběhem občana R.A., který si v nevhodnou chvíli vyšel na nákup cigaret a vrátil se po 21 měsících, obtížen nepravomocným odsouzením k trestu odnětí svobody v trvání 9 let za účast na dvou  loupežných přepadeních bank se zbraní v ruce. Spolu s ním byli ke stejným trestům odsouzeni a z vazby rovněž propuštěni sourozenci G. a L.P., které policie dostihla krátce po loupeži v kiosku, před kterým stálo auto s teplým motorem, zřejmě použité k přepravě lupičů. V kiosku se našly zbraně, použité při loupeži, peníze a převleky pachatelů. Všichni tři obžalovaní jsou čeští občané gruzínské národnosti. K jejich zadržení došlo téměř současně, také na svobodu se dostali najednou. Následovalo pak další „kolečko“ prvostupňového rozsudku a jeho zrušení odvolacím soudem, současně ztráta soudcovského mandátu předsedkyně senátu. Kvůli převzetí věci jiným senátem se pak muselo opakovat celé řízení. Na zatím poslední rozsudek čekali obžalovaní od propuštění dvaadvacet měsíců .

Při vědomí, že je na svobodě trojice mladíků, ocejchovaných státním žalobcem na nebezpečné ozbrojené zločince, by leckdo možná klidně nespal. Ale bulváru senzace unikla a veřejnost nic netušila, proto nevypukla panika. Obžalovaní nikomu neublížili a ani se nepokusili o útěk do staré vlasti, která by je asi ke stíhání nevydala. Jejich příběh se nakonec začal vyvíjet slibně: G.P. byl sice dne 13.listopadu 2014 odsouzen za jedno z přepadení k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, ale oba spoluobžalovaní byly zproštěni obžaloby. Jedno přepadení tak nemá usvědčeného pachatele. Předpokládám, že případné odvolání žalobce již na výsledku nic podstatného nezmění.

Výsledná bilance je 42 měsíců života dvou nevinných lidí, zmařeného ve vazbě, a úhrnný rozdíl konečného rozsudku proti prvnímu je dvacet jedna let. Nad takovým výsledkem si lze povzdechnout, že zřejmě není soudce jako soudce: kdyby se původní předsedkyně senátu podřídila hodinářsky přesné analýze důkazní situace v rozhodnutí odvolacího soudu, jeden rozsudek si mohla odpustit a trápení vazebně stíhaných mohlo být o několik měsíců kratší.

Nepřehlédnutelná je ale také úloha žalobce, který postavil obžalobu na sporných důkazech. Sledoval pak jednání v soudní síni během hlavního líčení, měl k disposici první i druhé rozhodnutí odvolacího soudu a musel vědět, že se nedaří posunout důkazní situaci ve prospěch jeho žalobních domněnek. Přesto se ještě dvakrát tvrdošíjně dožadoval odsouzení všech tří obžalovaných podle svých výchozích úvah, jako by výroky odvolacího soudu neexistovaly a v soudní síni se nic neodehrálo.