Vztahy se vyhrotily po zahájení trestního stíhání bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové, kdy se policejní prezident nekompromisně postavil za své lidi a Petr Nečas kontroval pověstnou větou o partě policejních plukovníků a podplukovníků, kteří nebudou určovat, kdo bude ve vládě.  Nelibost nad změnou ve vedení policie se projevila také krácením jejího rozpočtu, takže na dosazení policejního prezidenta, nevyhovujícího „věrchušce“, doplatili všichni policisté. Po nahrazení Radka Johna ve funkci ministra vnitra bývalým policistou Janem Kubicem život policejního prezidenta začalo ztrpčovat dusno ve vztazích s šéfem resortu. Bylo jasné, že bez politického krytí dlouho ve funkci nesetrvá.

Přesto bleskové provedení a rafinovanost puče, jímž se Jan Kubice v součinnosti s GIBS zbavil Petra Lessyho, vyvolaly šok jak v policii, tak v širší veřejnosti. Pro policii byl zákrok vzkazem, že být ve sporu s politiky se nevyplácí.

Zatímco Petr |Lessy se odklidil do ústraní, připravoval se na trestní řízení soudní a rozjížděl správní řízení proti propuštění ze služeb policie, do jeho křesla usedl Martin Červíček. Vedlo se mu podstatně lépe: pro „věrchušku“ nebyl nezvaným hostem, ministr vnitra s ním jednal slušně a najednou se našly i finanční prostředky na posílení policejního rozpočtu. A nenaplnily se ani obavy, že policie pod jeho velením bude při vyšetřování trestné činnosti měřit podle politické příslušnosti obviněných.V rozporu s pověstmi o jeho vazbě na ODS paradoxně právě za jeho působení se uskutečnily policejní zákroky, jež vedly k pádu Petra Nečase. Martin Červíček si jako policejní prezident vedl nepochybně dobře. Komu nevadila krutost nakládání s Petrem Lessym, mohl  považovat období jeho vládnutí nad policií za idylické.

Falešná idylka ale skončila, když trestní soudy odhalily nezákonnost postupu Jana Kubiceho a GIBS. Petr Lessy se právem vrátil na své místo a vznikl dosud neslýchaný stav policejněprezidentského dvojvládí, pro oba policejní prezidenty nesmírně nepříjemný a vyvolávající také napětí uvnitř policie. Právo bylo neúprosné, takže Martin Červíček nakonec musel ustoupit. Bránil se sice rozkladem proti rozhodnutí o odvolání, nicméně stejně jako Petr Lessy i on nakonec usnadnil řešení situace ministrovi vnitra a vzdal se nároku na křeslo policejního prezidenta. Vývoj vyvrcholil výše zmíněným rozhodnutím ministra vnitra Milana Chovance, který v souladu s výrokem rozkladové komise usoudil, že bývalý ministr vnitra Jan Kubice překročil svou pravomoc odvoláním Martina Červíčka z funkce náměstka policejního prezidenta a jeho jmenování policejním prezidentem pak bylo neplatné.

Až do té chvíle byl prokázán jeden hřích Jana  Kubiceho: protiprávní postup při likvidaci Petra Lessyho. Výrok Milana Chovance potvrdil další: nezákonnost jmenování Martina Červíčka policejním prezidentem.