Jsou materiálním základem drobných souvislostí mezi minulostí a současností, které nám často unikají. Také některé spojitosti mezi 21. srpnem 1968 a našimi současnými poměry jsou téměř neviditelné, a přece reálné.

Prožitky z vpádu okupantů jsou nesmazatelné, zvlášť pro pamětníky německé okupace (jednou to stačilo). Na ně navazují vzpomínky na vzepětí národa k jednotě v hněvu proti okupantům, která ale nevyústila v odpor: nebylo nikoho, kdo by se mu postavil do čela. Nadšení pak rychle vystřídala beznaděj. A pak už šlo jen o to, nějak přežít zlou dobu. Světýlko na konci tunelu bylo v nedohlednu.

Následovaly rozsáhlé čistky ve státní správě, jimiž se náhle uvolnila spousta míst. A na ně se pohotově tlačili lidé, jimž svědomí nebránilo usednout na ještě teplé židle po vyobcovaných a sžít se s kolaborantským režimem. Začala „normalizace“. Po první vlně pak v rámci běžné obměny kádrů postupně přicházeli další, kteří již přivykli realitě okupované země a vnímali ji jako normální stav. Z těch i oněch se listopadovým převratem rázem stali pohrobci normalizace. Protože vítězové se hlásali k zásadě „nejsme jako oni“ a „za minulostí uděláme tlustou čáru“, mohli mnozí pohrobci normalizace přejít do mocenských struktur nového režimu. Někteří z nich  udělali slušnou kariéru a dosud se drží ve významných postech. Stejní lidé, kteří měli účast na moci před Listopadem 1989 a udržovali při životě režim, který z nekomunistické většiny národa udělal občany druhé kategorie, nám vládnou dodnes.  Jsou  svérázným pojítkem mezi událostmi 21. srpna 1968, normalizací a dneškem.

Nepříjemné je jejich přežívání v represivních složkách, do kterých si přinesli styl práce a myšlení z dob svého profesního zrání. Poměrně příznivá je situace u Policie České republiky, z které mnohé z nich vypudilo personální zemětřesení, vyvolané exministrem Ivanem Langerem. Mají ale stále velký vliv v justici a zejména ve státním zastupitelství, přestože za uplynulých 25 let někteří odešli.  Převažují mezi nimi bývalí členové KSČ. Zvlášť významnou roli to hraje na vyšších stupních státního zastupitelství. Například mezi státními zástupci vrchních státních zastupitelství je dosud 46% bývalých členů KSČ a s nimi pro mne nezjistitelný počet bývalých prokurátorů bez stranické příslušnosti. Odkazy na jejich zkušenosti a právnickou vzdělanost  je třeba poměřit skutečností, že jim právnické vzdělání nepřekáželo ve službě v represivním aparátu režimu, o němž museli vědět, že stojí na protiprávních základech.

Zrušení vrchních státních zastupitelství, k němuž by mohlo dojít přijetím nového zákona o státním zastupitelství, by tak znamenalo také zánik posledních významných skanzenů předlistopadové exekutivy. Na ten ale asi nakonec nedojde.