Dosud nepostradatelný Jiří Pospíšil ztratil pevnou půdu pod nohama během několika minut. Najednou ho přestala chránit vnitrostranická váha plzeňského regionálního sdružení ODS, stejně jako oblíbenost u velké části veřejnosti,  zblblé díky jeho mediální obratnosti. Hysterické výkřiky Davida Ratha z litoměřické vazby již ztratily zajímavost pro bulvár. Miroslav Kalousek bojoval za záchranu Vlasty Parkanové před vydáním k trestnímu stíhání  s takovým rámusem, jako by šlo jemu osobně o krk. Až to vzbudilo podezření, že jej pohání strach. Sama Vlasta Parkanová prokázala nedostatek osobní hrdosti a  nezpůsobilost k správnému odhadu vývoje  krizové situace: než by se jako nevinná postavila k věci jako  hrdá „frajerka“ a s úsměvem vyzvala poslance, aby ji bez váhání vydali, raději se ztrapnila čekáním na předvídatelnou porážku, vysílajíc veřejnosti vzkaz, že v právním prostředí, jež jako ministryně spravedlnosti pomáhala vytvářet, nemá jistotu, že se jí dostane spravedlivého procesu. Nakonec přešla do opačného extrému: ač stále ještě nevinná ve smyslu zákona, vzdala se funkce místopředsedkyně Poslanecké sněmovny. Ve stínu zmíněných mediálně rozmazávaných kauz navíc ještě stále zaznívá jméno Martina Bartáka, jehož zdlouhavé trestní stíhání vyvolává dojem, že právo trestně stíhaného na vyřízení věci v přiměřeném čase, bez zbytečných zásahů do osobního života, odborně zdatným a místně a věcně příslušným orgánem, patří do říše snů. V jeho případě se zatím zdá, že se policie snaží v potu tváře najít chlup důkazů na holé dlani, který stále nechce vyrůst. Občas se také v souvislosti s kauzou ProMoPro ozve jméno Alexandra Vondry, jenž navzdory někdejší snaze Miroslava Kalouska „dostat jej do tepláků“ zůstává jedním z posledních nedotčených původních členů Nečasovy vlády, ačkoli jeho bývalí podřízení čelí trestnímu stíhání.

Podle nedostatečně ověřených zpráv policie krouží také kolem Jiřího Pospíšila, odpovědného za zakoupení budovy bývalého kněžského semináře ve Vidnavě.

Do uvedeného panoptika jsem nezařadil Víta Bártu, a to vědomě navzdory učitelské moudrosti poslance Petra Gazdíka, který přičítá jeho případu nejméně stejnou závažnost jako kauze Vlasty Parkanové: Vít Bárta nakládal se svými soukromými penězi, zatímco všichni výše jmenovaní jsou podezřelí z nepravostí při správě veřejných financí. Petr Gazdík by se měl spíše zamyslet nad skutečností, že jeho poslanecký klub podporuje vládu, v které sedí tři ministři, již doslova ukradli svůj mandát vysílající parlamentní straně. Jedná se sice o kvalitní osobnosti, zřejmě vedené dobrými úmysly, nicméně nepřijatelnost porušení ústavních principů utváření orgánů moci výkonné to nikterak nezmenšuje.

Také se nezabývám dalším trestně stíhaným poslancem Jaroslavem Škárkou. To proto, že mi nestojí za pozornost.

Vrátím-li se do svého „domovského“ resortu (ne)spravedlnosti (je těžké mluvit o spravedlnosti v zemi, v které se dostávají za mříže nevinní lidé a nenacházejí nikde zastání), pak zemětřesení pod nohama Jiřího Pospíšila jako každé jiné odhalilo úkazy, dosud skryté nebo jen tušené.