Turecko by totiž mělo dostat nejen původně požadované tři miliardy Euro, ale i další tučný „nášup“, ve formě dalších tří miliard Euro, o které si ještě řeklo. A co za to nabízí?

Upřímně, vůbec nic z toho, co bychom toužebně očekávali. Zvláště opěvované pravidlo „jeden za jednoho“, ještě v kombinaci s blízkým bezvízovým stykem s Tureckem, jsou vskutku „ďábelským“ úspěchem politiků EU.

Podle tohoto pravidla, kolik toho Evropa vrátí, stejně tolik zase přiteče zpět, pouze s tou úpravou, že by to měli být migranti s právem azylu, tedy budou jaksi nevyhostitelní.

Když k tomuto připočteme ještě propagovaný, blízký, bezvízový styk s Tureckem, pak pevně věřím, a zřejmě nebudu osamocen, že výborní byzantští obchodníci si najdou velmi rychle formu a cestu, jak udělat z miliónů migrantů svá „dítka“, z nichž mnozí, za tento, pro ně, přelomový krok, přátelským a vlídným úředníkům ještě velmi dobře, a rádi, zaplatí, nikoliv však do státní kasy, tam bude platit EU, ale do jejich úřednické kapsy, a pak již nebude nic stát v jejich, dokonce legální, cestě do Evropy, která se touto, nestravitelnou obchodní a vyjednávací „výhrou“, doslova udáví.

Připočteme-li, že za tento, těžce vyjednaný „bezkonkurenční servis a fantastické výhody“, ještě Evropa Turecku velmi dobře zaplatí, pak všichni politici EU, kteří pro tuto dohodu zvedli ruku, by zasloužili předvést na vyšetření k lékaři, zda jsou duševně zdrávi, a pokud by bylo zjištěno, že ano, tak by měli být okamžitě souzeni a odsouzeni pro vlastizradu.