Na verdikt prvoinstančního soudu nad „korupčníkem“ Martinem Bartákem a jeho „komplicem“ Michalem Smržem bych si za stávajících poměrů panujících v naší neohrožené protikorupční polici, osvobozené prokuratuře a nevyzpytatelných soudech nevsadil ani korunu. Výrok soudce, který si zdá se ještě pamatuje něco z Listiny základních práv a svobod, ví, co je to in dubio pro reo a zjevně nečte noviny, mne však těší víc, než milionová výhra. Jenže hraje se dál. A nejen o Bartáka.

Kauza před soud nepatří

Předně: patří vůbec kauza postavená na tom, že si někdo po letech vzpomněl, jak s ním kdosi tak nějak neurčitě klábosil o čemsi, pak se mu ale to rozleželo v hlavě a on si to vyložil tak, že ho vlastně žádal za něco ve spojitosti s něčím o cosi, o čemž nelze vyloučit, že by to (při troše dobré vůle) mohl snad být úplatek……, před soud?

Je dojemné sledovat, v jaké jednotě se opět dokázal semknout pokrokový tisk a osvobození prokurátoři: vždyť my už léta píšeme, že Barták je „šíbr“, „šedá eminence“, zkrátka zloděj a lump, tak už ho konečně za něco zavřete! Hledejte, soudruzi!

Určitě ne. V právním státě by patrně příčetný policista provedl takzvané prověření, došel by k závěru, že podobných tlachů jsou denně plné noviny, že nejde o svědectví, ale o drb, že tedy skutek se nestal, případně není trestným činem a věc úředně řečeno odložil. Tedy hodil do koše. A pokud by už dotyčný policista příčetný nebyl, měl by na něj dozírat příčetný státní zástupce.

Jenže ouha. On tím kýmsi, kdo si prý snad možná řekl o úplatek, byl „známý šíbr“, „šedá eminence“, „architekt zbrojařských kšeftů“, exnáměstek a exministr obrany Martin Barták. Nebo ještě jinak. Skoro to s ohledem na běh věcí pozdějších vypadá, že na počátku nebylo ono podivné svědectví, ale spíše to jméno. Martin Barták. Někdo jej vyřkl nebo napsal na kus papíru. Teprve kolem tohoto jména vznikla ona zvláštní věta a teprve pak se našel svědek, který se na ni rozvzpomněl.