Zprávu o úmrtí Stanislava Grosse jsem dostal od našeho společného přítele. „Pojď na pivo. Teď hned. Standa mě dostal.“ Domníval jsem se, že přítel byl těžce nemocného expremiéra navštívit a že stav, v kterém ho zastihl, ho poněkud „sebral“. Tudíž jsem neodmítnul. „Kde je?“, zeptal jsem se místo pozdravu. „Na věčnosti“, řekl smutně a já pochopil, že Standova pozemská cesta je u konce.

O nejlepšího truchlícího

Jak to tak bývá, střídavě mlčky, střídavě se vzpomínkami na společné zážitky a střídavě s přísně neutrálními tématy jsme upíjeli ze sklenic, hledaje útěchu v alkoholu. Téměř současně přinesla onu smutnou zprávu naše svobodná média. Věru nevím, zda mne a mého přítele víc skličovala myšlenka na Standovu předčasnou smrt, nebo to, co jsme mezi jednotlivými sklenkami četli na displejích svých telefonů.

„Proč Ti volové aspoň nedrží hubu“, zhodnotil to výstižně přítel. Ani já jsem se nestačil divit, kdo všechno cítí najednou potřebu projevit „honem“ soustrast. Kdo všechno najednou oceňuje Standovy zásluhy, i když většinou zásluhy „přes to všechno“. Kde byli ti lidé, když se na Standu pořádaly hony?

Všechno to farizejství, všechen ten mediální hnus byl o pár dní později důvodem, proč jsem požádal redakci Protiproudu, jestli by aspoň zde nebyl prostor pro pár řádek prostých těžko skrývané nenávisti, papouškování mediálních klišé, rekapitulace virtuálních kauz a zejména jakéhosi podivného pocitu „zadostiučinění“ ze smrti bývalého premiéra.