Orientovat se výhradně na knihy, které vyšly v posledních týdnech či měsících, nedává mnoho smyslu, protože nikdo nepřečte nejenom produkci posledního roku, ale ani žádného roku předchozího a nepochybně mu tak neustále zbývají desítky a stovky vynikajících knih z minulých let, které by si chtěl přečíst.

Slabina recenzí

Informace o nových knihách sice může být pro náruživého čtenáře zajímavá a žádoucí, ale měla by  být zařazena spíš proti směru času, někam dospodu, nikoli na vrchol hradby navršených informací, aby posloužila, až se k ní čtenář „pročte“.  Nebo by ji čtenář měl položit alespoň někam vedle stohů předchozích informací.

To je ostatně velká slabina aktuálních recenzí, že se už z definice zabývají výhradně novými knihami a že je často uvádějí bez kontextu, bez odkazů na starší díla. Bez připomínání toho, co prostě vyšlo už hrozně dávno, třeba před dvěma, pěti nebo dvaceti lety – natož třeba před stodvaceti lety -, ale není to kvůli tomu o nic méně dobré a méně neznámé.

Moje „top ten“

No, nic. Já jsem spíš konzervativní čtenář. Ze zvyku a s nadsázkou si pěstuju svůj osobní žebříček „top ten“, v němž jsou si ovšem všichni rovni, a zkoumám nové možné kandidáty. Objevuje se velmi málo knih, které dokážou suverénním postavením dlouhodobě oblíbených titulů otřást.