Následující text zdaleka není zajímavý jen pro ty z našich čtenářů, kteří příslušejí ke katolické církvi. Také pro „nevěřícího“ je totiž zajímavou sondou do lidské duše, která mu může pomoci pochopit několik zásadních otázek, jež mediální a politický mainstream zásadně ignoruje, nebo hrubě zkresluje. Například Proč je katolická církev, pokud je věrná svým tradicím, pojímána zejména „pokrokáři“ typu Tomáše Halíka jako „ghetto“? Nebo Proč apoštolové kázali žít mezi pohany? Či Může být život v kontaktu s katolickým věřícím prospěšný i pro nevěřícího?

Otevřít se světu?

Máme jako katolíci být otevření vůči světu či se uzavřít? K této otázce můžeme zformulovat ještě tyto (a další) podotázky: Máme vytvářet nějaké uzavřené komunity či žít sami bez styku nebo jen minimálním stykem s pohanským světem kolem nás? Máme sice žít ve světě mezi nevěřícími, ale styk s nimi omezit jen na nutnou péči o materiální dobra (zaměstnání, nakupování, využívání veřejné dopravy apod.)? To znamená tedy nemít přátele mezi pohany a nekatolíky, chránit děti od styku s nevěřícími dětmi, nezúčastňovat se většiny „kulturních“ akcí, nečíst světské knihy atd.

Bludaře, jehož jsi jednou nebo dvakrát napomenul, se varuj!

Máme se přizpůsobit vyjadřování lidí tohoto světa, u kterých dochází v mnoha případech k posunu významu slov? Máme hlásat víru „dnešním jazykem“? Máme se podobně oddělovat od „katolických modernistů“ (což je ovšem oxymóron, protimluv) či lidí zasažených pokoncilní mentalitou církve? Domnívám se, že na tyto a podobné otázky není jednoznačná odpověď platná pro každého katolíka, byť by si každý měl položit tyto otázky s ohledem na svou vlastní situací. Naznačuji některé přístupy; lze o nich jistě diskutovat.

Katolické ghetto

Načrtnuté alternativy uvažují otevřenost nebo uzavřenost na úrovni fyzického kontaktu i na úrovni mentálního kontaktu s různými skupinami lidí. Tu uvažovanou uzavřenost nazývají pak někteří pejorativně „katolické ghetto“, aby tak zesměšňovali stoupence takového pojetí života a zabránili racionální debatě o problému. Tak i Tomáš Halík píše, že církev „má vyjít z ghetta; zejména z mentality ghetta“. Varuje „před návratem restaurační tendence, snahou obnovit ‚spolkový katolicismus‘ doby před rokem 1948, uzavřít se do "ghetta“.

Církev má tradici poustevnického života i života řeholnic v klausuře. Podobně v 13. století bekyně žily společně v jakémsi částečném odloučení od světa. Tyto tendence se vyskytují i dnes mezi nekatolíky. To se ale vždy týkalo jen malé části křesťanů. Sv. Pavel přímo nevybízí k takové oddělenosti od světa, ale upozorňuje: „Nemylte se, vždyť špatné společnosti kazí dobré mravy´“ (1 Kor 15,33). Jinde (2 Kor 6,14-17) pak píše: „Nespolčujte se s nevěřícími! Neboť co mají společného spravedlnost s nepravostí? Nebo co mají společného světlo s tmou? A jaká shoda mezi Kristem a Belialem? Nebo jaké dělení mezi věřícím a nevěřícím? A jak lze srovnati chrám Boží s modlami? Vždyť vy jste přece chrámem Boha živého, jak řekl Bůh: "Budu přebývati a choditi mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Proto vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Pán, a (ničeho) nečistého se nedotýkejte!’“