Mons. Nowodworski ve svém článku čerpal z práce německého teologa a spisovatele P. Johanna Raicha. Od té doby sice došlo k několika novým zjištěním v dané oblasti, ale nejsou nikterak podstatná, neboť život zmíněného anglického básníka zůstává stále obestřen jistou rouškou tajemství. P. Raich ani Mons. Nowodworski se např. nevyjadřují k tzv. „oxfordské škole“, která vznikla až počátkem dvacátého století a jejíž stoupenci mají za to, že autorem Shakespearových děl je ve skutečnosti skrytý katolík hrabě Edward de Vere. Cílem tohoto příspěvku není otevírat historickou diskusi ohledně autorství, která je sice běžná v anglosaském světě, nicméně u nás zůstává okrajovou. Mnohem důležitější je obsah díla geniálního anglického básníka a to, co nám může o jeho víře prozradit.

Spor o Shakespeara

Tak jako v dávných dobách vedlo sedmero měst spor o Homérovo rodiště, podobně i dnes probíhá vášnivá diskuse mezi katolíky a protestanty ohledně Shakespearova náboženského přesvědčení. Hovoříme o poslední době, neboť ještě na počátku našeho století [století devatenáctého – pozn. překl.] nikdo této otázce nevěnoval větší pozornost. Volnomyšlenkáři osmnáctého století hleděli po vzoru Voltairově na Shakespeara značně nepřívětivě; odpuzoval je hluboký morálně-náboženský rozměr velkého anglického básníka. Povětšinou ho přehlížela také německá protestantská literatura. Shakespearovu dílu začala věnovat pozornost teprve až tzv. romantická škola; přičemž ale např. bratři Karl a August Schlegelové ho považovali za protestanta.

Prvním spisovatelem, který se snažil poukázat na Shakespearův katolicismus, byl Chateaubriand.[1]V jeho stopách pak kráčel Rio[2], který dokazuje, že Shakespeare nejenže osobně patřil ke katolické církvi, ale že je navíc řada jeho her zamýšlena také jako obrana katolického náboženství a polemika s vládní protestantskou církví. Následně vyšlo Reichenspergerovo[3]pojednání, v němž autor po důkladném studiu Shakespearova díla došel k závěru, že anglický básník stojí na půdě národní a katolické tradice.

Proti tomuto tvrzení se ozvalo několik protestantských spisovatelů, v čele s Bernaysem[4]. Bernaysův postoj přejali více méně všichni protestantští badatelé Shakespearova díla v Německu; veškeré pokusy vyrvat geniálního básníka a myslitele ze spárů protestantismu jsou nyní v protestantském táboře pokládány za zradu a literární apostasii.

Takovéto obvinění ze zrady si před několika lety vysloužil Raich[5], vydavatel dopisů Dorothey Schlegelové. Dovolil si totiž u jednoho z jejích dopisů uvést malou poznámku, že „Shakespeare byl na základě nejnovějších poznatků katolíkem a jako katolík zemřel“. Za to na sebe svolal hromy a blesky z protestantského tábora, byl označován za „směšného fanatika a padělatele dějin“. Raich se po těchto útocích pustil do zevrubného zkoumání dané otázky. Výsledkem jeho bádání je právě vydaná kniha s názvem Shakespearův postoj ke katolickému náboženství, jejímž mottem je Chateubriandův výrok: „Pokud Shakespeare něčím byl, pak byl katolíkem.“[6]