Myslím, že není potřeba rozvádět, jak je to závažné téma a jak moc se týká každého z nás – studentů vysokých škol. Proto jsem cítil jakousi povinnost, se této akce zúčastnit. To, čeho jsem si při tom všimnul, se však zdaleka netýká jen studentů, ale doslova každého člověka trvale žijícího v této zemi.
Je asi 9 hodin ráno, a po celém areálu ČZU a přilehlých kolejích, je vidět shlukující se skupinky, které se následně odebírají směrem k zastávkám autobusů. V jedné z nich jsem i já. Vše probíhá tak, jak má a nastupujeme do přeplněného autobusu. Všichni se stejným cílem – konečná stanice Dejvická.
Cesta utíká příjemně a zanedlouho se ocitáme v místě prvního přestupu do metra. Z okénka autobusu pozoruji dav lidí, hrnoucích se ven a mezi nimi vidím dvě policejní hlídky po 2 strážnících, kteří ihned odchytávají první vystupující a lustrují jim občanské průkazy. Současně si také opisují jejich čísla. V tu chvíli si neodpouštím poznámku, směřující k mé kamarádce, že mi to připomíná manévry, jaké doprovázejí nějaký rizikový pochod, či demonstraci „extremistů“.
Vystupujeme ven mezi posledními. Strážníci jsou značně znepokojeni tím, že nestačí kontrolovat všechny, kteří přestupují do metra, a jeden z nich zběsile povídá do vysílačky: „Hele, teď jich přijelo dalších asi 80, nestíháme to.“
My mezitím pokračujeme do metra a vystupujeme opět v hojném počtu na stanici Staroměstská. Zde se přemisťujeme na Palachovo náměstí a sledujeme vcelku zábavný program, který si připravili organizátoři pochodu. Čas neúprosně plyne a na místě promlouvají řečníci, a to i ze škol, které leží mimo Prahu, např. z Ostravské nebo Zlínské univerzity. Podle prvních odhadů, je na místě přibližně 10 000 lidí. Chvíli na to se dává pochod do pohybu. V neuvěřitelně dlouhém zástupu, jsou vidět transparenty s hesly, jako: „DOBEŠE DO KOŠE“, „MY SE ŠKRTNOUT NEDÁME“, nebo „… VY NÁM TAKY, VLÁDO“. To vše za skandování výše zmíněných hesel a cinkání klíčů, jakožto znamení, že některým nejmenovaným osobám, už by mělo odzvonit v jejich funkcích.
Průvod přechází přes Vltavu a pokračuje dále, směrem k Úřadu vlády České republiky. Já s mými spolužáky se ocitáme spíše na konci průvodu. Ten se pomalu zastavuje u svého cíle. Na místě je nás tolik, že se všichni nevejdou na malé nádvoříčko, proto stojíme stále ještě v ulici a posloucháme projevy.
Nad protější zídkou ve svahu, jsem mezitím zpozoroval jakousi postavu v šedé bundě, směšně se schovávajíc a pobíhajíc ve křoví s fotoaparátem v ruce. Zběsile fotila studenty v celém křídle průvodu. Po pár minutách (a zřejmě několika desítkách, ne-li stovkách snímků), se tento muž rozhodl přesunout blíže k nám. V tu chvíli mi je jasné, o koho se jedná. Je to Ondřej Cakl.
Samozřejmě počítám s tím, že většina z Vás nemá ponětí, kdo tato osoba je, případně proč ji zmiňuji v tomto článku. Tak tedy; Ondřej Cakl je poměrně známý aktivista sdružení „Tolerance“ a živí se monitorováním nepohodlných osob současného režimu. Většinou ho můžeme spatřit na demonstracích pořádaných krajní pravicí. Zde pak stejně, jako na Pochodu proti reformám, fotí zúčastněné a fotografie a jiné jím pořízené materiály předkládá BIS (čti: Bezpečnostní Informační Služba, chápej: novodobá STB).
Jeden by si tedy řekl, co asi dělá na protestu studentů, když tato akce nebyla pořádána žádnou extremistickou organizací, ba dokonce ani politickou stranou, nýbrž studenty a studentky vysokých škol, jejich učiteli a všeobecně lidmi (zpravidla mladými), kterým není jedno, jakým směrem se bude jejich budoucnost ubírat. A právě tito lidé jsou pro současné politiky tak nebezpeční. Oni představují tu hybnou sílu, která dokáže říci své „NE!“ A nepojí je žádná politika, nýbrž společná budoucnost. A ta je v tuto chvíli ohrožena.
A to, že se nás páni politici bojí, nám dokázali nejen, že nebyli schopni žádné diskuze, když jsme přišli až za nimi před Úřad vlády, ale i tím, že si musí dělat seznamy nepohodlných osob jejich lustrováním, focením a kdoví čím dalším (o čem ani nevíme).
SVOBODU (NEJEN) VYSOKÝM ŠKOLÁM!
Michal P.
Psali jsme:
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
