Hovořit o renesanci politiky, vyjadřující skutečné zájmy obyvatel napříč Evropskou unií, je sice ještě brzy, vývoj posledních týdnů však ukazuje, že k totalitě směřující eurorežim bude čelit - a patrně již velmi brzy – lidovému hněvu. Toho lidu, který se přes všechnu ideologickou masáž a příslušné direktivy dosud nepodařilo přetvořit z národně orientovaného v evropský. A jsou to paradoxně právě ty kroky, jimiž chce Brusel společnou politickou euroidentitu vytvořit, jež v jednotlivých státech EU probouzejí k občanskému a politickému životu „vlasteneckou domobranu“.

Zotročující euro

Příkladem nade vše je euro. Měna, jejíž hlavním cílem nebylo zjednodušit podnikání a mezinárodní obchod, ale vytvoření zóny, směřující k nadnárodní formě vlády. Jak mnozí předpovídali – u nás především Václav Klaus - není možné používat společnou měnu pro tak sociálně, kulturně a hospodářsky odlišné oblasti, jaké v Evropě existují, aniž by to nebylo na úkor některé z nich. V případě, že podobu eura diktují potřeby Německa, trpí tím hospodářsky méně rozvinuté země. Typicky nyní Řecko.

S napětím sledujeme události v kolébce demokracie, nacházející se na pokraji hospodářského a sociálního kolapsu. V zemi, v níž se překvapivě velký počet občanů -  navzdory hrozbám, že ztratí zaměstnání či již nikdy nedosáhnou na své bankovní vklady, že nebudou k dostání léky a jiné zboží, jež Řecko dováží - nebáli říci nadnárodní oligarchii, skrývající se za fasádou „evropských institucí“, své hlasité OXI. Mnozí z nich přitom neskrývají touhu po odchodu z eurozóny, návratu k vlastní měně a národně politickém sebeurčení.

A i když zatím nevíme, zda se Řekové ze svého vazalského postavení vůči Němci dirigované Unii opravdu vymaní, jedno víme jistě: Tento balkánský národ již nikdy nebude snadné vehnat zpátky do klece, v níž by se poslušně podrobili nátlaku Velké Trojky. Pokud premiér Tsipras nakonec přeci jen kapituluje, přijde o politický krk. V referendu si totiž ověřil, že značný počet jeho spoluobčanů ještě nerezignoval na politické vyjádření svých zájmů bez ohledu na to, co si o tom myslí europapaláši. A to je velké varování nejen pro něj.

Co zmůže jediná důchodkyně

Uměle vytvářená „euroidentita“ se však, pokud zde někdy vůbec nějaká byla, rozpadá i v jiných státech, než je Řecko. V Rakousku se v rozpětí pouhých šesti dnů (26. 6. – 1. 7.) podařilo nasbírat 261.159 podpisů pod petici, požadující vyhlášení referenda za vystoupení našeho souseda z Evropské unie. K tomu, aby se otázkou vyhlášení referenda musel zdejší národní parlament zabývat, přitom stačilo podpisů sto tisíc. Vzhledem k tomu, že nešlo o iniciativu některé z místních politických stran - jakkoli u euroskeptických formací nalezla podporu - ale šestašedesátileté důchodkyně Ingy Rauscherové a malé skupiny jejích přátel, pracujících s minimálním rozpočtem a čelících mediální blokádě, je výsledný počet signatářů nesporným úspěchem. Kdy se bude rakouský zákonodárný sbor otázkou vyhlášení referenda zabývat, ještě není jasné. Vzhledem k výraznému nárůstu eurokritických hlasů i mezi místními politiky je však předem jisté, že jednání parlamentu bude – navzdory tomu, že návrh na vyhlášení referenda nejspíš neprojde – značně bouřlivé.