Milan Bauman: Korunní virus? Dnešní karanténa je ve srovnání s tou středověkou fešácká

Pokrok lidstva je odvislý i od nových vynálezů a objevů. Kdyby třeba neexistoval elektronový mikroskop, stěží bychom měli dnešní znalosti o viru COVID-19. Výdaje na výzkum, vědu a vývoj, které se mohou leckomu zdát předimenzované, jsou tedy pro každou úspěšnou ekonomiku nutné a smysluplné.

V Miláně byli nakažení zazděni

„Tento rok nezačal nijak dobře,“ říká mně kolegyně a ukazuje fotografii svého nabouraného auta. Podvědomě má na mysli mnohem širší souvislosti. Ze všech stran se na nás „řítí“ zprávy o chřipkové epidemii, válce v Sýrii, další vlně migrantů z Turecka a zejména o koronaviru. Ten vyvolává i různé paralely, třeba se středověkou ochranou proti morové nákaze. Tehdy se lidé v duchu představ středověké medicíny domnívali, že mor se šíří vzduchem. Což mimochodem, v případě plicního moru nebylo zase až tak daleko od pravdy. Tehdejší lékaři proto (obdobně jako dnes) nosili na návštěvu nemocných morem speciální ochranný oděv. Aby nevdechovali zamořený vzduch, měli na hlavě masku se zvláštním zobanem, který obsahoval vonné koření. Komnaty a domy pacientů vykuřovali a bolestivé otoky vypalovali. Obdobně jako v dnešní době pochopili nutnost izolace nemocných od zdravé populace. Například v italském Miláně nařídil tamní městský úřad, aby v domech osob nakažených morem byly nemilosrdně zazděny dveře a okna a nešťastnici pak ponecháni svému osudu. Je pravděpodobné, že pravé toto kruté opatření zachránilo město před nejhorším řáděním nemoci.

Něco nám to připomíná

Už brzy po skončení epidemie si zejména přístavní města uvědomovala výhody izolace. V roce 1374 zakázaly Benátky cestovatelům a mořeplavcům s podezřením na nákazu morem vstup do města. V Marseille zadržovali od roku 1383 lodě, na nichž se vyskytl mor na 40 dní v karanténě. O dvě století později se situace postupně zlepšila – ovšem za jakou cenu! Oddíly zdravých, svěžích vojáků obkličovaly morem napadená města. Občany, kteří přelézali hradby, aby unikli nemoci, bezohledně stříleli. Tak byla ohniska nákazy ohraničena. Karanténní opatření byla tak účinná, že se nemoc po roce 1670 už ve velkém měřítku nerozmohla. Z časového odstupu lze říci, že toto vítězství – kromě jiných činitelů – umožnilo rychlý populační růst, který začal v 18. století a trvá dodnes.

Pandemie horší než atomová válka

První díru do světa si prorazil mor v 6. století našeho letopočtu. Nemoc se tehdy rozšířila z Etiopie po Nilu a po Rudém moři a zdrtila byzantské impérium, které se pak už z útoku bacilů v podstatě nezotavilo. V 8. století mor z Evropy záhadně zmizel. Nemoc se stáhla zpět na africké teritorium. V roce 1348 se však náhle přivalila druhá vlna nemoci – černý mor. Lidstvo znovu upadlo do neštěstí. Tentokrát nebezpečí nepřišlo z Afriky, ale z Asie. Po Turkestánu bylo morem zachváceno jižní Rusko, pak Krym a nakonec všechny středomořské přístavy. Z nich se nákaza rozšířila až k Lamanšskému průlivu. V roce 1348 způsobil mor skutečnou genocidu. V naší době to lze srovnávat s atomovou válkou s pumami střední síly. (Představme si, že by dnes například zahynulo 20 miliónů Francouzů. Získáme aspoň relativní představu, jaká katastrofa postihla tehdy tuto zemi.) V Itálii, ve Francii, v germánských a anglosaských zemích porůznu zahynulo asi 30 až 50 procent obyvatelstva. Nemoc měla dvojí formu: buď formu plicního moru, který se přenášel dechem a je z 99 % smrtelný, nebo dýmějového moru, lokalizovaného v tříslech, tedy v místech, kde blechy člověka štípají nejčastěji.

Proč se krysy znelíbily

Původcem onemocnění byla (a stále je) 1 až 2 mikrometry dlouhá a 0,8 mikrometru široká tyčinka, nazvaná na Pasteurovu počest Pasteurella pestis nebo také Yersina – podle svého objevitele Švýcara Yersina, který ji určil při morové epidemii v Hongkongu v roce 1894. Vytváří velmi nebezpečný toxin. Dnes víme, že tuto bakterii přenášely blechy žijící na krysách. Lidé onemocněli poté, co bakterií nakažené blechy začaly sát jejich krev. Do západní Evropy se dostaly s krysami v podpalubí janovských galér prchajících z černomořského přístavu Kaffa. Yersin se v Paříži pod vedením mikrobiologa Louise Pasteura (1822-1895) podílel na výzkumu očkování proti vzteklině a spolu s bakteriologem Emilem Rómem (1853-1933) objevil záškrtový toxin.

Mor ho!

Zásobárnou morových baktérií je asi půda, hlavně však divocí hlodavci v oblastech lesního moru. V těchto přírodních ohniscích koluje infekce v hostitelích – zejména v myších, křečcích, syslech, divokých morčatech, králících, zajících – a přenáší se jejich parazity, zvláště blechami. Člověk bývá touto formou moru postižen, když se dostane do zamořených oblastí. Druhá forma moru se nazývá morem lidských sídlišť. Když se bariéra izolující přírodní ohniska naruší, nemocní divocí hlodavci ztrácejí vrozenou plachost a přibližují se k lidským usedlostem. A tam se onemocnění přenáší na hlodavce od nepaměti provázející člověka — na krysu a na potkana. Hladové blechy opouštějí umírající hlodavce a vrhají se na lidi. Mikroby se mezitím v předžaludku blechy rozmnoží natolik, že ucpou vchod do jejího žaludku. Hlad blech se stupňuje a ty nasávají lidskou krev, přičemž rozmnožené baktérie pronikají přímo do ranek.

Živá, neobyčejně malá zvířátka

Z počátku neměli lidé o existenci mikroorganismů sebemenší tušení. Až Holanďan Antony van Leeuwenhoek sestrojil asi 275krát zvětšující drobnohled, v němž zahlédl podivné neznámé „tvory“ nejrůznějších podob, ale i proměn. V zubním povlaku, který ze zvědavosti vložil do svého amatérsky zhotoveného mikroskopu, tvarem připomínajícího spíše jakousi pastičku na myši, objevil skutečně „živá, neobyčejně malá zvířátka“. A když poslal zprávu o svém objevu Královské akademii věd v Londýně, včetně podrobných vyobrazení oněch tyčinek a kuliček, byl upřímně přesvědčen, že konečně dorazil na konec cesty. Domníval se, že pravděpodobně pronikl až na samou hranici posloupnosti života, kde se před neozbrojeným lidským zrakem skrývá království nejmenších živých.

Zůstává otázkou, zda tento holandský obchodník a vědec-samouk, jehož přírodovědné znalosti byly nepatrné (dokonce neznal vůbec latinu), byl skutečně prvním člověkem, jemuž se podařilo odhalit říši mikrobů. „Ve vědě,“ jak svého času řekl botanik Francis Darwin, syn Charlese Darwina, „totiž zpravidla připadne zásluha tomu, kdo přesvědčí svět, ne tomu, kdo nápad dostane první.“ A tak není vyloučeno, že čísi jiné zvídavé lidské oko objevilo baktérie už mnohem dříve – leč tuto velkolepou událost, jak se již v historii lidstva stalo nesčíslněkrát (a v mikrobiologii obzvlášť), nezaznamenaly dějiny. Jisté je, že právě na sklonku šestnáctého století a ve století následujícím muselo k objevu tak stěžejního významu s největší pravděpodobností dojít. Leeuwenhoekův krajan, optik Zacharias Jansen, patrně jako prvý sestrojil v roce 1590 použitelný mikroskop, složený ze dvou čoček. Už dříve však někteří znalci optiky upozorňovali, že lze vidět věci zvětšeny za pomoci dvou čoček. Mimochodem, význam tohoto vynálezu pro další vývoj civilizace nelze docenit. Jen v lékařství přispěl k mnoha poznatkům či objevům a k záchraně bezpočtu životů.

Mikrobiologové už lekavce konejší

Dnes mají vědci k dispozici vynález elektronového mikroskopu, který má oproti běžnému optickému mikroskopu mnohem vyšší rozlišovací schopnost a může tak dosáhnout mnohem vyššího efektivního zvětšení (až 1 000 000 krát) než světelný mikroskop. Díky němu konečně také víme, jak nový, neobyčejně miniaturní koronavir vypadá. Na snímcích, které v únoru publikoval Národní institut pro alergie a infekční nemoci v americkém Marylandu, však nevyhlíží děsivě. Snímky ukazují částečky viru z těla amerického pacienta. Kuličky viru na nich vystupují z povrchu buněk. Výzkumníci z Národního institutu pro alergie a infekční nemoci, kteří pořídili fotografie koronaviru, pěstují vir v laboratoři a zkoumají, jaké účinky na něj mají současné i nově vyvíjené léky. To je ohromný pokrok oproti dřívějším možnostem. Mikrobiologové se dnes neobávají, že by se lidstvo pomalu vrátilo do éry, kdy bylo proti infekcím prakticky bezbranné. Výzkumu mikrobů je však nutno nadále věnovat mimořádnou pozornost, aby se všem možným rizikům mohlo účinně čelit. Není to snadný úkol. Neznámá nebezpečí mohou vyvstat nezřídka právě v důsledku přirozeného a společensky nutného pokroku lidstva.

Autorem článku je Milan Bauman, dlouholetý popularizátor vědy. Jeho novinkou je kniha nazvaná Mozek: zázrak na pět – Neviditelné souvislosti dějů, které se odehrávají v naší hlavě.