Vždycky tomu tak patrně není. Nigérie patří do širokého pásu zvaného Guinejská savana, který zahrnuje většinu území Senegalu, Gambie, Guinei, Sierry Leone, Liberie, Pobřeží slonoviny, Ghany, Toga, Beninu, Kamerunu, Rovníkové Guinei, Gabonu, Konga, Středoafrické republiky, Demokratické republiky Kongo a Cabindy.
Podnebí savany není ideální, střídají se zde dlouhá období dešťů a sucha. Něco podobného však zažíváme čerstvě i u nás, učíme se s tím zacházet. Předpokladem pro úspěšnou zemědělskou výrobu v těchto podmínkách jsou sofistikované zavlažovací systémy, které ovšem vyžadují nemalé investice.
Podle tři roky starých údajů Světové banky stoupl počet hladovějících lidí v Africe mezi lety 2009 – 2013 ze 175 milionů na 239 milionů. Dá se tedy předpokládat, že dnes se bude pohybovat v řádu tří set milionů. Chudoba, hlad a pro mnoho lidí i bezvýchodnost tohoto stavu, je důvodem pro migraci na mnohem bohatší kontinent, který jim může poskytnout nesrovnatelně lepší podmínky k životu.
Jen málo z běženců si je však schopno domyslet rizika svého rozhodnutí, zhodnotit realisticky vlastní integrační schopnosti. Pro většinu z nich by znamenala i případná úspěšná imigrace život na okraji bohaté společnosti.
Ta je odmítá zejména proto, že představují zátěž pro sociální systém, na jehož sanaci se nijak nepodíleli a jehož udržitelnost je i bez nich problémem.
Výše zmíněný zdroj tvrdí, že Afrika je schopna své obyvatele uživit. Vyjmenovává, co chybí k naplnění tohoto cíle:
-- dohoda zemí pásu Guinejské savany o rozumné a předvídatelné politice podporující soukromý sektor k uskutečnění investic, které by pomohly Africe k naplnění svého potenciálu v produkci potravin
-- otevření dialogu mezi vládami zemí tohoto pásu na straně jedné a zemědělci a zemědělskými agenturami upravujících obchod s potravinami a přístup k nim na straně druhé
-- vzájemná spolupráce mezi těmito zeměmi s cílem prosazovat společnou politiku v uvedeném smyslu a zabezpečit tak dostatečné množství potravin pro celý pás, ev. kontinent
Dosáhnout nápravy v tomto smyslu není jednoduché. Evropská unie je však tlačena odporem části svých občanů vůči imigraci k tomu, aby se snažila odstraňovat její příčiny. Když Sarkozy s Cameronem za pomoci laureáta Nobelovy ceny ze zámoří neváhali před čtyřmi lety rozmlátit Libyi (a její unikátní zavodňovací systém), mohly by jejich země investovat podobné prostředky do toho, aby africký kontinent netrpěl suchem.
Veškerou pomoc by EU měla podmínit jednotnou politikou, která by zahrnula nejen výše uvedené podmínky, ale i související opatření, např. vzdělávací programy, legislativní opatření, ochranu životního prostředí či budování kapacit zemědělského strojírenství.
Opakovaně dostávám do své e-mailové schránky stále stejný elaborát o tom, kolik že dostaly na svou činnost neziskové organizace pomáhající cizincům. Cílem té zprávy, která operuje konkrétními čísly výdajů (neuvádí však skromně, jakého období se týkají a na co byly použity), je vyvolat dojem, že v těchto organizacích sedí darmožrouti, pro které je to jen výnosný byznys. Jednu z nich jsem zakládal a mohu potvrdit: ano, některé výdaje jsou bohužel neefektivní a slouží jen k úhradě nákladů na administraci projektů.
Práce neziskovek v konkrétních oblastech Země, vzdělávání, praktická výuka a podpora místních komunit (kterou provádí např. český Člověk v tísni) si však zaslouží nejen úctu, ale i nepoměrně větší podporu než dosud.
Africké země neprodukují až na větší výjimky Alžírska a Nigérie větší množství ropy a pro investory nepředstavují žádné velké lákadlo. Otevření dveří zahraničním investorům kromě toho hrozí tím, že chudé země spolknou nadnárodní korporace a budou jer dirigovat k obrazu svému.
Podpora rozvojových programů určená pro tento kontinent neziskovým organizacím, by proto ze strany EU znamenala současně jistou hráz neokolonialismu. Pro Afričany šanci postavit se pořádně na vlastní nohy.
Výdaje na takovou prevenci by kromě toho byly nepoměrně menší, než sociální výdaje na podporu rodin běženců, jež Unii čekají v následujících letech.
Zorganizovat v Ajubě mezinárodní konferenci na úrovni hlav nahoře zmíněných zemí by pro EU neměl být problém. To by ovšem úředníci v Bruselu poplašení současnou migrační vlnou museli zvednout své zadky z pohodlných křesel.
K tomu, aby africkým potentátům předložili návrh reálné pomoci pro vytvoření potravinové soběstačnosti (podmíněný přirozeně funkční kontrolou vynaložených prostředků) ale nemusí čekat na to, až si běženci tábora Džungle u Calais provrtají vlastní tunel do rajské Británie…
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
