Milan Hulík: ANTI–GIDE podruhé

Tehdy se na něj vrhli všichni komunisté, Gide si prožil peklo ve Francii a u nás básník S.K. Neumann (který v SSSR nebyl), napsal ten maturitní hit, ve kterém chudáka Gida rozcupoval za jeho pomluvy země, kde Stalin tvořil tehdy ráj na zemi.

Tak tuto knihu a celý příběh renegáta Gida a jeho pomlouvače S.K.Neumanna a nás maturanty, kteří jsme museli plivat s Neumannem na Gida, aniž jsme měli možnost si jeho knihu vůbec přečíst, mi připomíná brožuru vydaná Václavem Klausem na obranu jeho amnestie nazvaná „Spor o amnestii“. Jaký spor prosím, když do knihy jsou zařazeny jen příspěvky „klausovců“ s výjimkou článku Bohumila Doležala napsaného ještě v době, kdy zřejmě neměl informace „ z druhé strany“. S kým se sporují příznivci Václava Klause ? Kde jsou příspěvky právních kapacit, jako např. profesora Jiřího Přibáně z Cardiffu, Jiřího Malenovského, dnes soudce mezinárodního soudního dvora a dříve soudce federálního a pak českého Ústavního soudu, Pavla Rychetského, jeho předsedy a dalších právních celebrit, kteří se všichni proti amnestii ostře vymezili a podrobili ji, zejména její aboliční článek č. 2 zdrcující kritice. Nejsou tam a tak si Klausovi apologeti notují, jak je amnestie humánní a jak s ní byla potrestána justice. Petr Štěpánek napsal na Neviditelném psu, že prezident justici „profackoval“. Obranářská brožurka sestává z článků publicistů, kteří hájí amnestii i abolici nebo mezi nimi nerozlišují. Není to matení pojmů, je to pohled laiků na institut, který ve formě amnestie má své opodstatnění i tradici, a to jak v režimu totalitním či demokratickém. Mimořádný pardon, poskytnutí druhé šance, projev humanity – proč ne, a u odsouzených vyššího věku téměř žádoucí. I já jsem pro. Ale za slovem amnestie se skrývá i abolice – zastavení trestního stíhání. Toto spojení dvou různých institutů laiky mate, ti kdo hájí amnestii, mnohdy hájí i abolici, aniž mezi nimi rozlišují. Mezi propuštěním osob starších 75 let a zastavením trestního stíhání pachatelů, kteří způsobili miliardové škody na majetku fyzických osob, společností a státu je obrovský rozdíl.

A ještě větší je u vracení tohoto ukradeného majetku těm, kdo ho ukradli. Nemusí jít do vězení, ale ať nekradou nadvakrát ! Apologeti však nerozlišují, považují celý balíček „amnestie“ za správný, jen dva nebo tři říkají ano a ne. Už samotný vznik „Sporu o amnestii“ je podivný. Poskytl k tomu zajímavý důkaz jeden z autorů příspěvků. Ohradil se, že jeho článek byl do knihy zařazen bez jeho souhlasu a Václav Klaus se Zdeňkovi Jemelíkovi omluvil. A to nikoli formálně, její text napovídá, že upřímně. To ovšem něco prozrazuje o mechanismu vzniku knížky. Posbíral Ladislav Jakl články sympatizující s amnestií a vytvořil z nich sborník ? U kolika autorů si vyžádal svolení ? V každém případě ať vznikl jakkoli, vyvolává nepříjemné konotace. S tradicí, kterou v této zemi zavedly totalitní režimy – kritizovat vzpurné nebo nehodné nějakou „antichartou“ a pak sbírat podpisy od rozhořčených občanů, kteří chartu nečetli. Mnozí to neudělají jen proto, že tenká brožura stojí 165.- Kč. Škoda, že její autor zapomněl, že ve sporu jde i o druhou stranu. Může ji slyšet z výpovědí poškozených, které se začínají objevovat v tisku, ve kterých líčí ztrátu celoživotních úspor a naději, že vůbec něco dostanou zpět. Také z jejich otřesných výpovědí natáčených dokumentaristkou Olgou Sommerovou. Druhá strana však zastoupena není. V denním tisku ano. Např. jeden z akcionářů Trendu přišel o celoživotní úspory 800 tisíc korun. Obžalovaní měli podle rozsudku z října loňského roku uhradit poškozeným škodu 700 miliónů korun. Už neuhradí a to ani další škodu ve výši 1,5 miliardy, kterou si jako ukradený majetek ponechají. Rozsudek ve věci zkrachovalé Union banky měl být vynesen 22. ledna 2013. Už nebyl. Jak se uvádí v návrhu senátorů Parlamentu České republiky na podání ústavní žaloby senátu Ústavnímu soudu na prezidenta republiky: „…prezident výrazně zasáhl do fungování trestní justice, významně ji demotivoval v další práci a nezávislé činnosti dle zákona a oslabil důvěru veřejnosti ve vymahatelnost práva a v existenci prvku spravedlnosti v rozhodování soudů a činnosti orgánů trestního řízení a prezidenta republiky.“

Příznačné pro tento otřes trestní justice a spravedlnosti je, že odpor proti amnestii spíše sílí, než slábne. A posiluje se i prozření z ní a podezření, že důvod k jejímu vyhlášení byl jiný než Václavem Klausem uváděný. „Vysvětlení“ šéfa politického odboru Hradu Ladislava Jakla není třeba brát vážně, jsou totiž pokaždé jiná. Právě on ji nasazuje rolničky. Ústavní právník Jan Wintr píše v Právu dne 16.2., že jeho právní názor vyjádřený 3. ledna, „podle něhož lze jen těžko podsouvat prezidentovi republiky nekalé záměry, mohl být poněkud unáhlený“. Je-li tomu tak, jaké mohly být ty „kalé“ záměry ? Ty, které se formou nikoli šeptandy, ale přímo „mluvendy“ šíří nejen po celé republice, ale i v cizině. O skupině osob, které si abolici zaplatily. Nemožné ? Cui prodest, cui prodest ! I Odpověď na tuto zásadu Jan Wintr napovídá: „Důvodů znepokojení je několik: podle tisku se odhaduje, že se zastaví 100 až 150 trestních stíhání, což je poměrně málo. Klesá tím síla argumentu, že amnestie řeší závažný strukturální problém justičních průtahů a roste síla podezření, že amnestie mohla být zacílena na některé konkrétní typy případů.“ Co by to mohlo znamenat ? To, co autor uvádí dále: „Platí-li tento odhad, pak ony známé hospodářské kauzy z devadesátých let a začátku nultých let tvoří ze všech zastavených trestních stíhání výrazný podíl. Zásadní problém celé amnestie je v další číslovce.

Dosud nebylo uspokojivě vysvětleno, proč se amnestie týká trestných činů se sazbou do deseti let. Přitom všechny nejzávažnější trestné činy hospodářské a proti majetku (s výjimkou padělatelství) mají sazbu do osmi nebo deseti let. I za účast na organizované zločinecké skupině je sazba do deseti let.“

Těchto souvislostí si však obránci abolice nevšímají nebo nechtějí všímat. Někdy to se svojí obranou až přehánějí. Např. jeden můj ctěný právní oponent, kterého si vážím jako vysoce erudovaného laika. Ani adorace Václava Klause by neměla být důvodem k použití slovníku, který příliš připomíná ten, který moji generaci ještě zní v uších: Ve skutečnosti ale neutichají projevy nevole profesionálních žvanilů, neskromně se považujících za velké politiky, a jiných nepřátel Václava Klause, jako novinářské chátry či advokátů poškozených účastníků zastavených trestních řízení.

Na udržování nepřetržitého toku nenávistných projevů mají zásadní vliv média. Jejich působení na veřejné mínění je vyhraněně jednosměrné, prosazující do povědomí veřejnosti obraz amnestie jako velké nepřístojnosti, snad až zločinu Václava Klause. U soukromých médií lze pokleslé chování pochopit: mravnost již dávno přebily peníze. Novinářská čeládka chce přece z něčeho žít, proto se musí řídit zásadou "čí chleba jíš, toho píseň zpívej", píše Zdeněk Jemelík na Psu v článku „Veřejnoprávní bulvár a amnestie“. Tady se chce skutečně říci dost ! Aspoň tomu, kdo pamatuje výrazy „ztroskotanci a samozvanci“ v souvislosti s útoky proti Chartě 77. Nečetl jsem ještě ze strany protivníků amnestie nějaké nenávistné projevy, spíše věcné argumenty, ale nenávist bohužel plyne ze shora uvedených řádek.

Jestli Hana Marvanová zastupuje poškozené z amnestované kauzy, pak autor této úvahy nezastupuje žádného poškozeného. Obvinění typu, jak si takoví advokáti z lidí poškozených amnestií nahrabou honoráře, neobstojí – opakovaně zdůrazňuji, že nároky poškozených v občanskoprávním řízení jsou prakticky beznadějné. Ten, kdo chce útočit proti oponentům aboličního čl. 2, může rozšířit svůj slovník, když si vezme do ruky pokladnici nadávek - dílo velkého učitele proletariátu V.I.Lenina. „Proletářská revoluce a renegát Kautský“ ve kterém jsem kdysi napočítal několik desítek různých nadávek Kautskému, z nichž nejoriginálnější byla „přežvykovatel mycí houby“.

Prezidentská kancelář Václava Klause na dotazy podle zákona č. 106/1999 Sb. (o svobodném přístupu k informacím), kdo je vlastním autorem amnestie (kdo ji sepsal) sděluje, že takovou informaci nemá, protože ji prezident nesdělil. Jen Ladislav Jakl vyhazuje do větru rozporuplné verze. Jestliže ale aboliční článek byl motivován snahou pana prezidenta zabránit dalšímu nespravedlivému , protože dlouhému stíhání pachatelů majetkových kauz, proč Václav Klaus tají toho, kdo dal jeho amnestii právní fazónu ? A výraz takové humanity a starost o spravedlivou justici. Byl tol sám pan prezident ?

Či je to všechno jinak, jak naznačuje profesor Jiří Malenovský, když v Respektu č. 6 píše: „Veřejnost se totiž cítila podvedena tím, že amnestie možná sledovala partikulární zájmy těch, kdo ji přivedli na svět.“ Stačí si však přeložit slovo „partikulární“ a jsme zase u skupiny zájmových osob.

Páni investigativní novináři, autoři detektivek a milovníci záhad – Hic Rhodus, hic salta.

Milan Hulík