Nedávno mně napadlo, že by se výstava mohla jmenovat Obyčejné obrazy a vystavovaly by se na ní jen obyčejné obrazy a působilo by to až provokativně. Vzápětí jsem si však uvědomil, jaký je to paradox. Na druhou stranu je normální, že mezi pokusy o něco výjimečného, kterými se naše výstavní síně, divadla, koncertní sály a knihy nudně hemží, je něco obyčejného výjimkou.

Vzpomínám na situaci v šedesátých letech, kdy se plakáty ještě vylepovaly na vyhražené plakátovací plochy, jak výtvarník, který chtěl udělat viditelný plakát prohlížel již vylepené plakáty a volil barvu a typ odlišný od toho, čím byly plochy pokryty, aby jeho plakát byl vidět.