Začalo to hned po tzv. sametové revoluci, kdy se rychle zaplňovaly proluky. Například Myslbek Na Příkopech, který vypadá jako německé obchodní domy ze sedmdesátých let. Nejhorší však je současná záplava skleněných staveb, které se mezi kamenné nebo omítnuté domy pražských ulic vůbec nehodí.

Když jsem přišel do Florentina (Na Florenci), kde kdysi stával ošklivý dům Rudého práva, našel jsem stejně cizí, nevábný a nudný dům, který by mohl stát v Tokiu, Moskvě, Dubaji nebo New Yorku. Když jsem vešel do jeho dvorany, necítil jsem se jako Pražák.

Právě se bourá „normální barák“ na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí, jako se před nedávnem zbouraly normální domy ve vnitrobloku pod ním, aby tam vyrostl další skleněný komplex. Světová nuda se dere do Prahy a architekti hovoří o tom, jak je třeba být současný a aktuální. Podobné žvásty jen zastírají jejich neschopnost vzepřít se světové skleněné módě. Citlivost k vlastním dějinám, vlastnímu prostředí, vlastní tradici, se dnes nenosí. Respektování kultur neznamená jejich unifikaci. Svět nepotřebuje jeden pří- běh, ale mnoho různých, které dohromady složí bohatý obraz a ne nudné a impotentní klišé, které je synonymem kýče.

Bydlím vedle novodobé pražské ikony, tzv. Tančícího domu, který však netančí, spíše kulhá. Čím víc kolem něho chodím, tím víc si uvědomuji jeho ošklivost, nefunkčnost a hlavně trapnost. Údajně je nejfotografovanější stavbou v Praze, což neilustruje jeho kvalitu, ale pokleslost publika.

„Kulhavý dům“ je dnes na obtíž. Majitelé neví, co s ním, nevyhovoval na kanceláře, na byty už vůbec ne. Dnes je využíván k výstavám, ale to je náhradní a nevýdělečné řešení. Jeho pokroucené sloupy ukrajují z Jiráskova náměstí, masivní kulaté podstavce jsou jenom maskou, uvnitř se skrývá jen 20cm roura. Nejpokleslejší je esteticky trapné hnízdo na střeše. Sám Gehryho návrh je hloupý, spíš nijaký a to, co s domem udělal arch. Milunić je katastrofa. Od Tančícího domu stačí vyjít kousek nahoru Resslovou ulicí na roh Karlova náměstí, kde stojí jedna z nejošklivějších pražských novostaveb. Mohl bych pokračovat dál a dál, poněvadž pří- kladů v Praze je mnoho, ale hledejte je sami. Naše hlavní město mělo velké štěstí. V devatenáctém století bylo provincií, a proto jím nebyly proraženy velké bulváry, jako se to stalo v hlavních městech Evropy (Londýn, Paříž, Berlín, Vídeň). Obě světové války se dotkly Prahy jen málo a tak přes asanační snahy na přelomu 19.–20. století zůstala barokním městem na středověkém půdorysu. Toto nesmírné, ale křehké dědictví, současná výstavba devastuje. Obávám se, že nebude dlouho trvat a Praha se stane jedním z nudných měst, kterých je na světě mnoho jen s drobnou historickou oázou uprostřed. Vinni jsou všichni. Nejen ti, které jsem uvedl nahoře, tedy architekti, investoři, úředníci, ale i všichni nevšímaví.