Ti první jsou reprezentováni jak německou kancléřkou Angelou Merkelovou a francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, tak politickými stranami, jež tvoří dvě nejsilnější frakce Evropského parlamentu – Evropskou lidovou stranu a Pokrokové spojení socialistů a demokratů. Ty druhé zase reprezentují především Marine Le Penová a její Národní sdružení, maďarský premiér Viktor Orbán, italský vicepremiér Matteo Salvini a Jarosław Kaczyński, předseda polské vládní strany Právo a spravedlnost.

Odhadnout předem volební účast je prakticky nemožné, u nás, jak známo, patří k nejnižším v celé EU. Což je vlastně docela škoda, protože i 21 lidí (na Českou republiku připadá momentálně v Evropském parlamentu 21 mandátů) může ještě leccos změnit. Na druhou stranu je ale zcela logické, že se spousta voličů cítí být Evropskou unií zklamána. U některých je to zklamání dokonce tak velké, že by z EU nejraději odešli.

Právě o to se teď snaží Spojené království. Termín „britského rozvodu“ stále připadá na 29. březen letošního roku, za Lamanšským průlivem to ale vyloženě vře. Premiérka Theresa Mayová sice ustála hlasování o důvěře, které vyvolali opoziční labouristé, těžce vyjednanou dohodu o brexitu však nakonec smetla se stolu i část jejích konzervativců. Sílí hlasy volající po tom, že by Spojené království mělo opustit EU bez dohody nebo že by se měl celý brexit zrušit. Mayová se ocitla ve velmi nezáviděníhodné pozici, na její obranu je ale třeba říci, že vyjednávání o brexitu by bylo neméně tvrdým oříškem i pro jejího politicky zdatnějšího předchůdce Davida Camerona. Předáka labouristů Jeremyho Corbyna v této věci raději vůbec nezmiňovat.