Říkali – a kdo ví, možná tomu sami věřili -, že z Iráku bude plně demokratický stát a že se pak z něj, jako z ohniska, bude demokracie vítězně šířit do okolních arabských zemí.

Protože demokracie i v tamním prostředí prokáže svou funkčnost a svou skutečnou hodnotu. Mnozí američtí spojenci v oblasti, třeba takoví Saúdové, u nichž ženy nesmějí řídit auto, natožpak volit, poslouchali takové názory určitě s velkou nelibostí. Ale nejspíš si rychle řekli: „Jen si v klidu počkejme, my víme lépe než Američané, jak to dopadne.“

A my na Západě už to víme také. Jakže to říkal François Villon? „Kdeže loňské sněhy jsou!“ Tamtéž, kde jsou nadšené řeči o rýsující se skutečné irácké demokracii.

Ano, Saddám Husajn byl tyran a je dobře, že padl. Mnoha lidem se nyní v Iráku žije lépe, než za jeho vlády, včetně šíitů, kteří, i když jsou v Iráku tradiční většinou, byli za Saddáma v kategorii občanů druhé kategorie a permanentně jim hrozily represe. Když se však změnila pravidla a když se ve svobodných volbách po Husajnově pádu prosadili právě šíité, jako největší voličská skupina, karta se obrátila a šíité začali dávat sunnitům jasně najevo, kdo že je v Iráku pánem. Napětí mezi sunnity a šíity soustavně rostlo. V určité době, a to Irák ještě ovládali Američané, byly pumové útoky příslušníků jedné náboženské skupiny na vyznavače toho druhého směru islámu a vraždy politiků a mučení odpůrců naprosto běžné. Pak se situace přechodně zklidnila – zejména poté, co se Američanům podařilo dohodnout s radikálními sunnity. Jenže v posledních měsících znovu přituhlo.