Milan Zelený: Jakpak je dnes u nás doma? Jestlipak tam ještě štěká pes?

28.09.2012 16:00

Říká se v Česku, že jsme to „prožrali a proflákali” a že „zlaté časy” v Evropě skončily.

Milan Zelený: Jakpak je dnes u nás doma? Jestlipak tam ještě štěká pes?
Foto: Oficiální stránky Milana Zeleného
Popisek: Profesor Milan Zelený

Nuž tedy: ne my, ale pouze stát a vláda „prožírá, proflakuje a plýtvá” našimi penězi, ve své neukojené touze po volebních hlasech a časté rekorytarizaci. Nepamatuji také žádné „zlaté časy“ v Evropě, ale pouze život „na sekyru“, zadlužování státu i obyvatelstva, byrokratismus, rozkrádání a korupci – nyní se šíříci po evropských zemích jako lesní požár.

Žádná účetnická „škrtforma“ nesmí předcházet promyšlené reformě: musí tomu být právě naopak. Ideologicko-stranické zájmy centra je třeba podřídit dlouhodobým a nestranicky definovaným zájmům regionů a lokalit.

Jinak se i v ČR stane to, co se právě odehrálo v USA: Kongres si odsouhlasil přestávku a vrátí se až po prezidentských volbách v listopadu. Je konec stranické formy demokracie: ideologové se nedokáží domluvit právě tehdy, kdy je občané a voliči potřebují nejvíce.

Říká se v Česku, že suverenita země může být ohrožena vysokým zadlužením. Naše suverenita země byla nezvratně omezena již v r. 1992, kdy jsme s neskrývaným nadšením odsouhlasili rozprodej národního kapitálu do zahraničních rukou, rozptýlení vlastnictví pomocí kupónové privatizace a téměř úplné „zaháknutí“ české ekonomiky na ekonomiku německou. Nyní německá ekonomika padá spolu s ekonomikami Číny a EU, a my v tom „lítáme“. Od 90. let nejsme autonomní, naše ekonomika je plně odvozená, závislá a zcela uzavřená vnitřnímu podnikání a národním podnikatelům. Žádná země nemůže být suverenní, jestliže nevlastní, neovládá a nerozhoduje o vlastních výrobních prostředcích.

Suverenitu země nemůže ochránit vláda stran, které ji tak rozmarně odevzdaly do cizích rukou – za biblickou misku šošovice. Nejde již o to, jak dělat konzervativní nebo socialistickou politiku. Dnes jde o to, jak dělat politiku moudrou, potřebnou, odborně fundovanou a hlavně národně lidskou – tedy výrazně nestranickou. Svět se změnil a konec už byl.

Ani v Česku nejde jen o jména politiků, nebo o pár „rebelů“; nejde ani o mediálně zajímavé „kauzy“ zlodějů a zločinců – dnes jde především o plné pochopení situace nás všech, jejího odborného a fundovaného vysvětlení širší veřejnosti (třeba i bez medií), a obrácení našeho úsilí do budoucnosti. Naše vytrvalé „Čekání na Godota“ post-krizových příslibů v sobě nemá zrnko racionality. Probíhající transformaci je třeba pochopit, přizpůsobit se jí, a využít nově nabízených příležitostí. K tomu musíme být autonomní a ne závislí; k tomu potřebujeme lidí svobodných, a ne stranicky svázaných.

Říká se v Česku, že je třeba solidarity ve zdanění obyvatelstva (tedy ne spravedlnosti či férovosti). Vláda udělala zásadní chybu tím, že předsunula „škrtformu“ před reformu a tím předurčila další zadlužování a úpadek. Nyní se musí schovávat za oxymoron slova „solidarita“, namísto přesnější, obamovské „redistribuce bohatství“ (tj. socialismu). V Evropě v tom „lítáme“ všichni stejně – a už vůbec nejde o úrokové míry, které vedou jen k dalšímu zadlužování.

Straší se v Česku, že můžeme skončit jako v Řecku. Řeci jso sice hodně zadlužení, ale zdaleka ne nejvíce. Můžeme tedy skončit i jako jiné země, jejichž politiku spíše bezhlavě kopírujeme. V zadluženosti na hlavu (v tisících US dolarů) je současné pořadí superdlužníků následující: 1. Japonsko (112), 2. USA (53), 3. Irsko (51), 4. Kanada (45), 5. Itálie (41), 6. Řecko (39). Spolu s Řeckem figurují ještě Francie (38), Británie (35) a Německo (33). Ostatní země jsou zadluženy o „třídu“ níže. S kým tedy „strašit“, koho a proč zůstává otázkou – v Česku stále nevyřešenou. „Lítáme“ v tom na světě všichni stejně.

Bez dlouhodobého programu vyváženého hospodářského růstu (který neumí a nemůže sestavit žádný stranický politik), se současné atmosféry pasivity, beznaděje a strachu jen těžko zbavíme. Není to ale zas tak složité: stačí volit správné lidi na správná místa – ne na základě stranické příslušnosti, ale na základě odbornosti, důvěryhodnosti a zkušenosti. Bohužel jsme se odnaučili takové lidi nalézat a rozpoznávat: volíme raději strany než osobnosti a tak zašlapáváme demokracii do historického prachu.

Odbornost, zdravý rozum, lokální, regionální i národní zájmy, autonomie ekonomiky, inovačně-znalostní strategie, trpělivé vzdělávání a výchova veřejnosti – to vše je součástí řešení. Ideologie, politické strany, ponižující billboardy, arogantní stát a nové a větší politické penězovody již ne.

Milan Zelený

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Názory, ParlamentniListy.cz

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…