Tak začínal Ferdinand Peroutka v roce 1922 v Tribuně svůj článek o národní povaze Čechů.
Až na myšlenku uvedenou v úvodu této úvahy, jde o článek po výtce neuvěřitelně plytký.
O povaze české se v Peroutkově článku z roku 1922 nedozvíme praničeho.
Nedozvíme se však nic ani o povaze jiných národů, jež Peroutka ve svém článku uvádí a jež nám snad v Evropě mají býti vzorem. Např. historie britského impéria má být „přehledným“ výrazem britské národní povahy. V jakém smyslu?
Německo – „zejména pro určité vlastnosti německého charakteru“ - podle pana Peroutky, zaznamenává po „skvělém čtyřicetiletém vzestupu“ - náhlý pád.
Onen „skvělý čtyřicetiletý vzestup“ německého císařství je ohraničen vítězstvími u Hradce Králové (1866), ve kterém mimochodem Češi – podle dobových svědectví – byli naprosto loajální rakousko-uherskému mocnáři, a pak především německým vítězstvím v prusko-francouzské válce (1870), jež vedlo ke sjednocení Německa a slavnostnímu vyhlášení Německého císařství ve francouzském Versailles!
Ovšem označit německou porážku v První světové válce jako důsledek „určitých vlastností německého charakteru“, to je ovšem hodně silný páně Peroutkův eufemismus.
Rakousko-uherské mocnářství se rozpadlo v roce 1918, v roce Peroutkova článku 1922 to byly tedy pouhé 4 roky.
Kdysi mocné Rakousko je tedy v článku o naší národní povaze zmíněno rovněž – ale dozvíme se pouze, že „rakouská povaha byla lyricky opěvována vídeňskými pouličními písničkami.“
Toto Peroutkovo pojetí pojmu „národní povaha“ tedy rozhodně nezavdává příčinu k tomu, abychom tyto národy následovali a snad – snažili se jim vyrovnat.
O pouhých 16 let později nás ale za to čeká Mnichov!
V prvních poválečných letech se náš stát rodil za nesmírných obtíží. Ferdinand Peroutka mnohé z těchto potíží vyjmenovává - obtíže našeho exportu, bezradnost parlamentu, půlmiliónová komunistická strana, náš nacionalismus – 4 roky po vzniku republiky, a už nám byla přidělena nálepka – český nacionalismus! -, naši pacifisté, naše vládní koalice...
A Ferdinand Peroutka tvrdí - „to vše je přesným výrazem naší národní povahy!“
Nepřipomíná vám to „pražskou kavárnu“?
Jak se na tento článek díval Masaryk, s jehož pomocí Peroutka založil revue Přítomnost?
A tak pan Peroutka dospívá k zásadní otázce: „Jací jsme vlastně? Jaká duše byla vetknuta do této hrudi?“
A sám si odpovídá: „Souvisí to s epigonskou povahou naší duchovní činnosti, že jsme se tak zřídka pokusili o analysu své povahy.“
V jakém smyslu má být naše národní povaha epigonská, se samozřejmě nedovíme.
Ale co se dozvíme, jest opět Peroutkovo příznačné sdělení: „Leží v naší povaze, že málo o sobě víme.“
Inu, národ, který se sotva „etabloval“ do rodiny evropských národů, národ, který má za sebou všeho všudy 4 roky státní svébytnosti – co byste od takového národa mohli chtít?
Národa, který se sotva začal těšit z nabyté státnosti – ale hned dostal nálepku nacionalismu?
V následujícím Peroutka posměšně uvádí naše národní mýty a symboly, včetně Husa a Českých bratří a uzavírá tuto část úvahy zcela příznačně: „Vzdálenému pozorovateli by se mohlo z toho zdáti, že český duch ve své celosti už leží na vyšehradském hřbitově.“
Také jste tehdy chodil do kavárny, viďte, pane Peroutko?
Avšak autor otevírá otázku, jež byla v té době nesmírně aktuální.
Uvádí: “Z celé své historie se nemůžeme poučiti, jak je třeba zachovati se v otázce socialisace dolů.“
Zde nelze upříti panu Peroutkovi daru „prorockého“.
V roce 1922 byla socializace dolů skutečně „na pořadu dne“.
Byla to ožehavá otázka – ostravské doly a železárny v době „boomu“, tedy po celou druhou polovinu 19.století, v době, kdy se v Evropě stavěly železnice, patřily baronu Rothschildovi, který je odkoupil od olomouckého biskupství ve čtyřicátých letech 19.století.
Baron Rothschild a ostravské doly a hutě mají nehynoucí zásluhu na položení železnic - snad na polovině Evropy.
Baron sklízel zisky z výstavby železnic a na ostravsku byl sociální smír.
Baron Rothschild ostravské doly a železárny po skončení „boomu“ prodal.
Ale po vzniku republiky bylo jednou z hlavních starostí českého státu zachovat zaměstnanost v ostravském regionu a předejít sociálním bouřím.
Proto tedy nanejvýš aktuální otázka socializace.
Snad jen „prorok“ mohl v té „prorokovat“, co se s ostravským regionem uděje v době privatizace...
Pan Peroutka uzavírá svou úvahu pojednáním o „sociologovi“, jehož ovšem nemáme...jak jinak.
„Moderní sociolog,“ říká o něm p.Peroutka, „ si už přestal představovat Čechy, ani sedí pod šumícími lipami...“
Ne, takového sociologa jsme nikdy neměli, ale opět zaznívá mezi Peroutkovými řádky dar „prorocký“, když uvádí, jak si má takový sociolog počínat: “Je třeba všímati si rozdílu mezi českým a německým dítětem, jak jdou dnes po Příkopech...“
Stěží bylo lze v roce 1922 předpokládat pochody Hitlerjugend po Praze.
Stěží bylo lze předpokládat, že budete muset po válce napsat: „Národ se právě ocitl před úkoly, které patří k největším z jeho historii: vystěhováním Němců učinit konečně z této země čistou zemi českého národa.“
Svoje pojednání o „moderním sociologovi“ p.Peroutka uzavírá poznáním, že „národní povaha existuje daleko méně, než jsme navykli se domnívat.“
Ale to je omyl, pane Peroutko, který jste vyvrátil již na počátku úvahy vy sám.
Vaše slova jsou: „Leží v naší povaze, že málo o sobě víme.“ a „tak zřídka jsme se pokusili o analysu své povahy.“
Vyvracíte sám sebe v jednom článku...
Od pana Peroutky jsme se tedy nedozvěděli ničeho, jací jsme, potažmo – „jaká duše byla vetknuta v tuto hruď...“
Zato po sto letech je ohrožena naše národní identita lidmi, kteří produkují články nikoliv nepodobnými tomu vašemu z roku 1922.
Už zase jsme „epigony“...
Už zase jsme "nacionalisty"...
Tam v nebi - chodíte do kavárny, pane Peroutko?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
