Putinovské Rusko obnovilo imperiální vidění světa, včetně pohledu na USA jako dědičného nepřítele. Rusko využívá pozvolného rozpadu neudržitelné post-demokratické Evropské unie k posílení mocenského postavení v Evropě. Ruský geopolitický záměr prosadit si evropskou sféru vlivu se ukazuje hlavně v Bělorusku, na Ukrajině, v Srbsku a Řecku. Evropským snem demokraticky pochybného Ruska je nejen obnova rozhodujícího mocenského vlivu v postsovětské sféře Evropy. Hlavním záměrem Ruska a vůdčích eurounijních elit je významné posílení energetické závislosti EU na Rusku a vytvoření eurasijského mocenského bloku zaměřeného na vypuzení USA z Evropy. 

 Důsledkem unijně-ruského úsilí je značné oslabení NATO jako akceschopného uskupení na obranu demokracie a páteře transatlantické vazby Evropy. Dějinně vzniklá averze hlavně Německa a Ruska proti USA a jejich přítomnosti v Evropě s antiamerickými resentimenty „staré Evropy“ ohrožují existenci demokratické civilizace v Evropě. Proti se tradičně staví „nová Evropa,“ hlavně  Británie, Nizozemí, Dánsko, Švýcarsko a postkomunistické demokracie.  

 Přítomnost USA ukotvuje stále neklidný, strategicky významný evropský kontinent v okruhu demokratické civilizace. To je ale jen jeden prvek zásadního geopolitického smyslu euroatlantické vazby. Další souvisí s klíčovým geostrategickým postavením Evropy. Ta je globálně výlučnou branou do Ruska, Asie a Afriky, tedy na tzv. „světový ostrov.“Rozhodující vliv na něj se blíží světovládě. Zachovat demokracii Evropy a její transatlantické vazby proto geopoliticky znamená uchovat rozhodující globální postavení demokratické civilizace. Pro USA je přístup na světový ostrov z východu nebo jihu ve srovnání s evropskou branou do Eurasie a Afriky téměř nemožný. Japonsko je kvůli neototalitní povaze Číny pro takový záměr nefunkční a indicko-pákistánská cesta je problematická.