Miluš Kotišová: Bloudí Milan Barna a s ním celá monetární ekonomie, což se dovedně zastírá

Před nedávnem jsem v Parlamentních listech publikovala článek, který vyšel pod názvem Peníze jsou jazyk. Vznikly dřív, než jsme pobrali rozum (k náhledu ZDE). Na můj text reagoval Milan Barna svým příspěvkem, který byl nazván Ekonomové nerozumí výroku, že peníze jsou jazyk. Miluš Kotišová bloudí ( k přečtení ZDE). Tak jak je to?

Absolutně falešný a prázdný Pol Pot

S Milanem Barnou se shodneme nepochybně na jedné věci: peníze byly a zatím jsou prostředkem (organizace, komunikace napříč společností – doplňuji), jak zajistit, aby mohla probíhat výroba, rozdělování, směna, investice a spotřeba. Dále se shodneme na tom, že společnost v našem stupni vývoje potřebuje k tomuto účelu alespoň takto špatný nástroj, respektive nějaký takový nástroj. Rozhodně nikde netvrdím, že se máme zbavit peněz bez náhrady. Patrně redakční mezititulek, nabízející srovnání s Pol Potem, je tedy prázdný (laciný), tímto směrem neleží žádný průsečík s mým úhlem pohledu. Jinak ostatně soudím, že pokud Milan Barna vychází jen z tohoto jednoho uveřejněného článku, kde jen čerpám ze své téměř třísetstránkové knihy Jazyk nepoznaný: peníze, tak sice dělá řadu rychlých závěrů o mém přemýšlení a „bloudění“, ale jinak jde mnohem více o dohady.

Zapojte symbolplex

Definice jsou podle mého soudu velmi důležité. Kdybych měla přirovnat náš stav poznání peněz, tak si troufám tvrdit, že jsme si vyrobili stoličku na jedné nožce, kterou musíme v sedu neustále svým tělem a nohama vybalancovávat, abychom nespadli. Vzájemně se pak přesvědčujeme, jak je to sezení pohodlné. Ještě jsme nedospěli k poznání, že ideálně má židle nohy čtyři, nebo alespoň tři a ještě třeba opěrátko. Konkrétně k penězům: dnes používáme plochou jednorozměrnou cenu (víme, co si můžeme dovolit a jak dlouho na to musíme pracovat), ale mohli bychom už dávno používat cenu vícerozměrnou, která by odkryla přímo v ceně – v jakémsi symbolplexu) podstatně více informací kolem samotného procesu vznikání služby a výroby (např. zdravotní nezávadnost, důstojné mzdy, nabírání nových pracovníků, přidaná hodnota, přínos pro státní rozpočet apod.)

Vnímání nedostatku-dostatku-nadbytku

Definice by měly být od toho, aby skutečně jasně odlišovaly nějaký pojem od jiného nebo věc od jiné. Když se zamyslím nad Barnovou nejlepší definicí ekonomie – rozhodování za situace nedostatku, jelikož „nikdy není k dispozici tolik času, materiálu a strojů, aby byly uspokojeny potřeby všech“ – pak se celý lidský život, nejen ekonomie, nachází v téže situaci. V tomto ohledu jsme se tedy nedobrali lepšího pochopení ekonomie, natož peněz, ale ani u vnímání nedostatku-dostatku-nadbytku si vlastně nejsem jistá, zda jsme tak úplně v rozporu. Já si totiž také myslím, že lidský jedinec vždy volí z omezeného počtu možností, je to dáno nejen jeho prostředím, ale i jeho fyzickou a duševní kapacitou, nemůže nikdy využít všech nabízejících se možností. On i „dostatek“ něčeho je omezující. Je toho právě dost (jen) na něco.

Lidstvo tloustne a píše již jen stati

Potřeby jsou sice ze své podstaty nekonečné, byť ne všechny musíme jako společnost akceptovat jako žádoucí a přípustné, ale ani tak bychom je nedokázali domyslet do pomyslného nekonečna, na to věru nemáme zmíněný čas. Zároveň ale přesto nepochybně platí, co říká například švýcarský sociolog Jean Ziegler, a není sám, když mluví o materiálním nadbytku naší civilizace. Vyrábíme všeho dost a dost zcela objektivně – a mohutně plýtváme a vyhazujeme i nové věci. Desítky procent jídla, oděvů a jiných artiklů nikdy nesníme nebo nepoužijeme. Lidstvo tloustne, neboli pokud jde o společnost jako celek, situace nedostatku neplatí absolutně. Kupodivu tedy nefunguje dvakrát dobře ona ekonomická metoda (peníze), kterou se ohání Milan Barna a která nám má říkat „Ty si to můžeš vzít a ty ne. Použije se tenhle materiál a tenhle je příliš drahý. Tohle se bude vyrábět a tohle ne.“ Jak jinak by mohlo vzniknout takové nesmyslné plýtvání? I proto nepovažuji současný stav měnové ekonomie za uspokojivý a problém vyřešený. Pokud se Barna skutečně domnívá, že dnes už víme přesně, kolik má být peněz v oběhu, když píše, že existují hlavně odborné statě (ne knihy), kde se toto rozebírá, budu velmi ráda, když mě na konkrétní zásadní a autoritativní stať nasměruje, a to nejlépe jak v českém prostředí, tak v cizině. Velmi ráda se přiučím a budu znalejší, byť jsem velmi zvědavá, jakým objevným článkem nebo i knihou mě může překvapit. Ani literatura v oblasti měnové ekonomie není nekonečná, skoro bych řekla, že je spíš nedostatková.

Pane Barno, přiznejte barvu

Podívejme se na stav měnové ekonomie v Česku. Snad se spolu s Milanem Barnou shodneme, že nejlepší a nejexaktnější knihou v našem prostředí – čítající přes 1000 stran – je dvousvazková kniha Josefa Jílka Finance v globální ekonomice I. (Peníze a platební styk) a II. (Peníze a měnová politika). Nedomnívám se, že komplexní problematiku monetární ekonomie je možné v celku pojednat v krátké odborné stati. Někde musí přece existovat souhrnné pojednání o celé problematice. Například pro studenty ekonomie, pro veřejnost, pro politiky. Teprve na ni pak mohou navazovat novější dílčí poznatky a změny v oboru, které pojednávají o zlomcích problematiky. Pro další debatu bude užitečné, pokud Milan Barna uvede konkrétní názvy a autory obou zahraničních publikací, které v oblasti měnové ekonomie nastudoval a které jeho uspokojily. Neměl by navíc zapomenout ani na případné autoritativní odborné stati, kde je přesně zdůvodněno a popsáno, jak se vypočítává objem nutných peněz v oběhu. Ráda budu znalejší. Sám Jílek totiž uvádí, že jeho kniha je i v celosvětovém kontextu poměrně ojedinělá (!).

Kdy nám ČNB zase cukne s kurzem?

Například ekonom Richard Werner považuje celé minulé století za „ztracené“ právě kvůli chabému a neuspokojivému bádání v oblasti měnové ekonomie. Napsal k tomu hned několik odborných statí (ano, i ty jsem sledovala) Kromě toho velkou bezradnost centrálních bank a měnových ekonomů naznačují v současné době jak obrovská financializace ekonomiky, kdy spekulační sektor (spekulační kasino) vícenásobně převyšuje hodnoty tvořené v reálné ekonomice, tak třeba taková dvoubilionová kurzová intervence (2013 až 2017) z rozhodnutí pouhých čtyř radních České národní banky (ČNB), která uměle zahýbala s výší směnného kurzu a dala soukromým bankám vydělat na obřích směnečných obchodech. Jde zkrátka o veškerá ta nová a nestandardní měnově-politická opatření, která ani nejsou nijak specifikována v zákoně (nakupování aktiv, kvantitativní uvolňování, záporné úročení). S objemem peněz je rozhodně zásadně něco v nepořádku.

Že peníze jsou jazyk, vědí už i lingvisté a antropologové

V jakém smyslu je tedy věc uspokojivě vyřešená? Jak to, že i ředitel pobočky významné banky, kterou oslovil Richard Werner v roce 2013 k prvnímu (!) empirickému experimentu ohledně tvorby peněz vůbec, nevěděl, jaký bude výsledek připravovaného testu – jestli se po odsouhlasení úvěru „na zkoušku“ potvrdí teorie čistě zprostředkovatelské role banky, 2) multiplikátor, nebo 3) čistá úvěrová emise? Naprosto rozumím tomu, že má Barna potíž s redefinováním peněz jako jazyka. Je to myšlenka zatím na okraji zájmu a jde rozhodně proti proudu, i řekněme proti hluboce zažité hmotné zkušenosti s penězi. Nejsou to však ekonomové obecně (jaksi z podstaty), kteří tomuto výroku nerozumí, jak by mohl sugerovat titulek jeho komentáře, našla jsem přinejmenším několik ekonomů, kteří se k této myšlence hlásí: Anne Robert Turgot (peníze jsou jazyk), Karl Polányi (sémantický systém), Alberto Martén (čistý matematický zápis) nebo David Gleicher. Mimochodem například současný radní ČNB Tomáš Holub považuje peníze za „statistickou konvenci“. Našla jsem také několik jazykovědců, kteří si myslí totéž: G. Vaughanová a Robert A. Leonard (forenzní lingvista). Nepochybně ovšem mnozí jazykovědci budou s myšlenkou jazykovosti peněz rovněž zápolit. Na pomoc si samozřejmě rovněž musíme vzít i antropology, kteří shromáždili bohaté poznatky o různých raných formách platidel. Nelze například ignorovat práci, kterou vykonala Mary Douglasová, David Gruber a jiní. Inu, změna paradigmatu někde začít musí.

Ve Velvarech se ukradené bitcoiny nenašly

Bitcoiny skutečně lze kupodivu ukrást, přese všechno komplikované šifrování a bezpečnostní opatření, což nepochybně znamená, že patrně existuje možnost nějak narušit onen zašifrovaný blockchainový řetězec a použít ukradené bitcoiny někde jinde. Není to můj nápad, jak se domnívá Barna, a upřímně vlastně nechápu, v čem se mnou nesouhlasí. Bankovně-účetní systém našich národních peněz je mnohem primitivnější než bitcoiny a blockchain. To jsem tím chtěla hlavně říci. Zákon na ochranu proti padělání mincí a bankovek navíc řeší právě jen zlomeček naší peněžní zásoby. Neříká nic o možnosti „padělání“ těch účetních (digitálních) jednotek, které v naší ekonomice převládají. K tomu lze najít články například ZDE nebo ZDE.

(Autorkou článku je překladatelka a publicistka Miluš Kotišová. Text volně navazuje na její knihu nazvanou Jazyk nepoznaný: peníze. Publikace vyšla loni jejím vlastním nákladem a lze si ji objednat na adrese milus.kotisova@volny.cz)