Název knihy je reakcí na známého již zesnulého slavného francouzského etnografa Claude Lévi-Strausse a jeho již klasickou a známou knihu z padesátých let minulého století „Smutné tropy“. Když čteme obě knihy, je zde jasná souvislost pramenící z úcty a obdivu k jiným civilizacím. Přestože Lévi-Strauss si vytýká, že „nelze srovnávat atak činit je hloupost“. Již v první větě svého veledíla ve skutečnosti srovnává, když tvrdí: „Cestovatelství a cestovatele nenávidí.“ Tím nám vystavěl zrcadlo, aby na něco poukázal a tím srovnával. Mnislav Zelený naopak srovnává, o desítky let později píše Veselé tropy Amazonie. Však víme, v jakém stavu byla planeta a západní civilizace před padesáti lety a v jakém stavu je dnes. My trpíme tím, a to si oba etnografové uvědomují, co jsme jako moderní civilizace navršili od základu lidské společnosti. Proto etnografové cestují přes „zlořády a zločiny civilizace“ zpět k „neotřesitelnému základu lidské společnosti“ (tvrdí svým způsobem Lévi-Strauss). Tento základ nemůže být totiž nalezen v naší civilizaci, neboť od něj jsme se světelnými lety již nenávratně vzdálili. Proto etnograf musí srovnávat dva různé světy, aby došel poznání naší vlastní podstaty.

Tak se z etnografů také mimo jiné stávají zapisovatelé pomalého přerodu z pradávného základu a přechodu do naší civilizace, který se děje, a to stále rychleji a rychleji. U Mnislava Zeleného v knize Veselé tropy například čteme o vymírání náčelníků, šamanů u kmene Yek´wanů v Amazonii: „Začali jsme tu žít bez šamanů, které jsme zanechali vysoko nad vodopády Pará. Tam sídlí i zlý Manolo, kterého se spíše bojíme, a málokdy nám pomůže. Proto víc věříme už vašim barevným pilulkám,“ vypráví Zelenému člen Yek´wanů zvaný Cocco. Zelený k tomu pak dodává: „Jenže šaman není k léčení nebo zabíjení, ale také udržuje duchovní kulturu a vychovává mládež k hrdosti na své etnikum. To zde chybí, a tak vidím, jak se místní společnost rozpadá a řada indiánů odjíždí nadobro do měst bělochů.“ Stále se někteří pomalovávají v tváři červenými skvrnami „onota“ wisu, které mají chránit před zlými duchy. Už je nepomalovává šaman, ale rodiče a „z mocné magie se stala jen pověra“.

Takto Mnislav Zelený dokumentuje u amazonských indiánů současný neuvěřitelný rychlý posun, ale ve skutečnosti neuvěřitelný skok ve zmíněných světelných letech od „vlastní podstaty“ do naší civilizační epochy. To, kam se svým skokem nakonec dostali a dostávají, informuje autor také v mnoha svých článcích a vystoupeních na veřejnosti. V této knize to popisuje v prologu: „Naše historická cesta nás odvedla na jiný břeh, který začal vznikat pověstnou neolitickou revolucí. Nastala doba akumulace potravin, majetku, bohatství. Prošli jsme vývojem přes otrokářskou, feudální, kapitalistickou či socialistickou společnost, v nichž vždy akumulace tvořila základní kriterium a nosnou strukturu všech komunit. Být lepší, být chytřejší, být úspěšnější, být bohatší je našim základním principem. Pořád jít vpřed. Kdo se jen na chvíli zastaví, už stojí opodál, nějak tak zněl jeden ze socialistických dogmatických sloganů, který bohužel platí i pro nás současný kapitalismus. Stálá honba vpřed. Vše staré je překonané, špatné a patří na smetiště dějin. Včetně načerpaných životních zkušeností každého jedince.“ K tomu Mnislav Zelený dodává upozornění na amazonskou kulturu, která neakumuluje – „má jiné hodnoty a cíle“. To této kultuře umožnilo „řádně porozumět a opravdu vidět neviditelné a poznat nepoznané.“ Na rozdíl od svého obdivovaného myslitele a antropologa Léviho-Strausse konstatuje Mnislav Zelený veselost tropů.Dochází k tomu na podkladě tvrzení, že vše pro amazonského indiána má svého ducha a „indián vše miluje, protože ví, že vše na světě je potřebné. Stejně jako zlo i zlí duchové.“ Proto je věčně šťastný a veselý, a to i když umírá.

O tomto tato nová kniha Mnislava Zeleného – Atapany pojednává. Je to souhrn terénních kulturně antropologických výzkumů učiněný na systematickém studiu nativních komunit.

Knihu doprovázenou četnými fotografiemi vydalo nakladatelství Argo.