Dnešní zpráva
V pondělí večer ve vlaku nedaleko bavorského Würzburgu sedmnáctiletý Afghánec napadl sekyrou a nožem cestující. Mladík přišel do Německa jako běženec bez doprovodu rodičů a asi dva týdny žil v pěstounské rodině.

Jedna z analýz známého francouzského komentátora Pierra Haskiho (bývalý zahraniční zpravodaj deníku Liberation) v britském deníku Guardian říká: „Stanné právo, s masivní přítomností policie, armády a soukromých strážců na nádražích, nákupních center a náboženských a úředních budovách… poskytuje pouze falešný pocit bezpečí.“ Dále čteme opakující se prohlášení i v jiných západoevropských médiích, že Francie platí daň za množící se ghetta v příměstských oblastech. Mládež žijící v těchto ghettech odmítání se hlásit k Francii, neboť na vlastní kůži pociťuje, že dvakrát není vítána v širším okruhu francouzské společnosti. Obvykle v západních médiích následuje hraběcí rada: „Pokud chce Francie úspěšně bojovat proti radikálnímu islámu uhnízděného v myslích svých některých občanů, musí také řešit nedostatky a slabiny francouzské společnosti, a to pokud jde o jednání s občany cizího původu, většinou z bývalých kolonií.“ Má to být výtka těm francouzským politikům, kteří ukazují prstem na muslimskou komunitu jako celek a mluví o ní jako o „páté koloně" uvnitř francouzské společnosti.

Tentýž den pro změnu britský komentátor Simon Jenkins ve stejném deníku rovněž píše k Nice a člověk by očekával, že bude psát poněkud odlišně. Nikoli. Bohužel se to dalo očekávat. Mimo popisu faktů k útoku na civilisty se jen dočteme o tom, že první atentát pomocí automobilu se uskutečnil v roce 1920 v USA na Wall Street (Buda’s wagon”) a čteme jen další proklamaci o pokračující institucionalizaci prevence obyvatel. Je zde poznámka o nutnosti úsilí zpravodajských služeb, bdělosti a nezbytnosti nasazení bezpečnostních sil. Vše jsou to jen obvyklé nářky, varování a polemiky o bezpečnostní mezeře, selhání zpravodajských služeb a odpovědností politiků.

Nakonec francouzská senátorka Nathalie Goulet, a to do třetice v témže deníku v sobotu 17.červenece jen shrnula to, co v obou komentářích již zaznělo a proto nemá smysl ji citovat., snad jen její tři věty (spíše povzdych) o ztrátě národní solidarity, kdy „duch humoristického časopisu Charlie Hebdo je navždy pryč. Po Nice cítíme, že se země bortí násilím. Francouzská společnost, stejně jako mnoho dalších je nemocná.“