Podle jména musí být každému jasný, že jsem vánoční bezvěrec a stejně se ptají, jak u vás slavíte Vánoce. Říkám si, proč se nezeptají kamaráda z Bosny Aliho, ten je na tom stejně… sedí, civí do prázdna. Medituje o Vánocích? To nevím. Asi na to kašle, musím mu zavolat a zeptat se, jak mu chutnal z vepře salám, který jsem mu podfouknul, když jsem mu včera koupil bagetu. Stejně čekám jeho mstu u sporáku, který mi jako nový montoval a říkal jsem si, že jako zkušený elektrikář tam zabudoval třaskavinu. Jenom čekám, jestli to bude na moji pravoslavnou Slavu nebo jeho Bairam.
Asi proto, že nemám o Vánocích, co dělat napsal jsem o nich tolik povídek. To už jsem uměl česky, i když tomu vždy tak nebylo. Ve škole jsem byl k posměchu, když jsem nevěděl, co je kolíček na prádlo.
Ale úplně tak to není, coby malé děti jsme si se sestrou užívaly českých Vánoc, stromečků a dárků. Jednou to odnesly i mé vlasy, když jsem radostí sklouzl pod stromeček a hořící svíčka mi spadla na hlavu. Matka na mě hodila svetr.
Otec, a to mám dnes po něm, byl vánoční ignorant. Hrozně se smál, jak se v Čechách slaví Vánoce, že nechápe, proč najednou jsou všichni ukňouraní, přitom se říká veselé svátky, všichni si potřásají rukama, i když den předtím na ulici si v předvánočním mumraji podráželi nohy. „Vždyť ty to vůbec nechápeš,“ říkal jsem mu. Nedal na mne a hned jízlivě volal někomu, že mu přeje šťastné a veselé. To jsem věděl, že to pro něj bude příležitost, jak si dotyčného podat a dobírat si ho.
„Co jsi koupil tchýni?“ ptal se, „jo, jed na krysy, no neříkej, žes ho nemohl sehnat.“
Tak nějak a podobně, potom zavěsil a křikl směrem k matce známé srbské sprosté slovo o ženském pohlaví něčí matky, na které má spadeno pouliční pes. Dlouho jsem to považoval za neuvěřitelnou nadávku, kterou říká snad jenom můj otec. Myslel jsem si to, než jsem poprvé odjel do Jugoslávie na devizový příslib a tam jako říkají kluci v Čechách za každým slovem vole, v Srbsku se to hemžilo pohlavími ženskými i mužskými a nikdo se u toho ani nepozastavil natož, aby se červenal. K nadávce pak otec přidal slovo Vánoce, přitom mu za zády zářil ozdobený vánoční stromeček.
Jednou mi to nedalo a zeptal jsem se maminky, proč se v Srbsku neslaví Vánoce. Odpovědí jsem byl překvapený. „Ale slaví, aspoň se dříve slavily,“ řekla maminka a začala vyprávět, jak u nich na Vojvodině o Vánocích rodiče schovali dětem dárky do kupky sena. Děti si hrály na kuřátka a hledaly dárky. Přišlo mi to divný, stejně jako, že se to slaví až v lednu a že se to za socialismu už neslaví. Vůbec jsem si neuměl představit, že ve škole řeknu, že se v Srbsku slaví také Vánoce a hlavně jsem se bál otázky „jak“. Představil jsem si, že se všichni začnou smát, že si tam děti hrají na kuřátka, nemají stromeček a místo něj je někde v rohu dubová větev. To už jsem jistě a pomalu začínal otce chápat, začínal ze mne být posměváček českých Vánoc a stromečku. Už jenom zbývalo, abych někomu zavolal a následovala by litanie sprostých slov s významem pohlaví obého druhu. Tak raději sedím, civím do prázdna a medituji nad Vánoci. Z rádia mi do toho dudlaj, dudlaj, dudlaj dá… a píši o Vánocích. Vím, že to Češi rádi čtou. Ani přitom netuší, že to psal vánoční bezvěrec a neznaboh.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
