Od mediální kauzy rodiny Michalákových, která u nás vypukla v roce 2014 a kulminovala v roce následujícím, se nad tématem organizovaných únosů dětí ve Skandinávii, ale i jinde v Evropě, u nás víceméně zavřela voda. Uskutečnily se demonstrace, učinila se řada prohlášení, napsala spousta blogů. A na neblahé praxi se nezměnilo nic. Dokonce se objevily články mající snahu pomocí dezinterpretovaných statistik celý problém relativizovat.

Jednou z medializovaných kauz byl také nedávný případ rodiny Bodnariu. Této vzorné a dobře zajištěné křesťanské rodině bylo násilím odebráno pět dětí kvůli údajnému „křesťanskému radikalismu“ (jejich dcera ve škole zpívala písničku o Ježíšovi). Policie unesla dvě holčičky ze školy, pro dva malé chlapce si přišla domů k vyděšené matce. Když se zdrcení rodiče obrátili na policii, že jim byly uneseny děti, byl jim odebrán i několikaměsíční kojenec (matka totiž plakala, tak byla označena za duševně nevyrovnanou – kdyby ovšem neplakala, dopadla by stejně, neboť by neprojevila emoce: byla by duševně nevyrovnaná).

Tato záležitost nakonec pro masivní podporu rodiny z více stran dopadla dobře. Podobné věci se však v Norsku dějí denně.

Koncem května tohoto roku rozhodl okresní soud v Hokksundu v případu Michalákových: „Ani jedno z dětí nebude vráceno k matce. Soud ji zbavuje rodičovské odpovědnosti k oběma chlapcům, otci ji ponechává. Žádné z dětí nemá právo styku ani s jedním z rodičů a neuděluje se souhlas s adopcí.“.

Sociálky v Norsku, v menší míře však i ve Velké Británii, Finsku a dalších zemích, nadále likvidují rodiny a kšeftují s dětmi ve jménu zisku a pokroku. A tento pokrok má i u nás více vědomých či nevědomých přisluhovačů než odpůrců. Norsko je, jak známo, o něco „vyspělejší zemí“, tedy o pár let před námi. Máme se věru nač těšit.