Když já byl mladý, po celé Praze byly parky, fontány, vodotrysky. A lavičky, na kterých Pražané posedávali a bavili se. Pak to prohlásil kdosi za proluky. A všechno zastavěl. Dnes po Praze vidíte jen davy stresovaných klidí. Kteří jen neustále kamsi spěchají. Nikde nevidíte, že by se někdo zastavil, usmál, bavil se. Vlastně ano. Po Praze se klátí bezdomovci a narkomani.

Dnes si nikdo neumí představit, jak Praha mohla existovat bez metra. Přesto existovala. Když vyprávím mladým lidem, jak jsme jezdili tramvají, jen nevěřícně na mne koukají. Tramvaje neměly, v té době, zavírací dveře. A tak na schůdkách venku visel vždy "hrozen" lidí. Ten poslední stál jen špičkami bot na posledním schůdku. Držel se dvou masivních madel, a všechny lidi před sebou držel. Nikomu se nikdy nic nestalo. Už se mě také jeden mladý kluk ptal, co tomu říkala policie. Co by měli říkat? Tak se přece "normálně" jezdilo. Také byl "sport" za jízdy naskakovat a vyskakovat z tramvaje.