Dne 21. 9. 2017 jsem byl v Národním na Rusalce a již od začátku, při otevření opony, bylo jasné, že to pohádka nebude. Prázdné jeviště zpestřovala jen dětská brouzdaliště a změny obrazů naznačovaly různě spouštěné folie se světelnými efekty. Zvláště 3 žínky v úvodním entrée si brouzdaliště užívaly jako malé; cachtání rukama a vzájemné šplíchání. Nástup vodníka a čarodějnice byl hodně v pozadí a velmi předčasný, což bylo programově vyrovnáno pomalým ploužením (i ta nejpomalejší chůze by byl trysk). Tento pohyb silně připomínal situaci, kdy jeden rychlejší krok by mohl (a nebo už se stalo) způsobit předčasné vyměšování.

Čarování tetky čarodějnice bylo (při té prázdnotě) pantomimické; vhazování ingrediencí a míchání v kotli si mohl domyslet jen ten, kdo operu dobře zná. Následné ulovení Rusalky princem v lese bez stromů bylo značně nepřesvědčivé, byť je text k lepší akci příhodný. Jediným slušným efektem byla příprava hostiny, kdy kuchtík se strýčkem osazují velké kruhové lustry svíčkami, sbor v roli služebných je rozsvěcí a pak jsou lustry zvednuty nahoru. Ale hned bylo toto pozitivum pokaženo až amatérským pozdním nástupem sboru při „květinách bílých při cestě“. Ale není divu, když z roviny podia vyjel asi metr vysoký dlouhý stůl roztažený na kraji přes celé jeviště a z jeho hloubi přes něj na dirigenta nebylo vidět.

Pozdní nástup v tak exponovaném místě by byla velká hrubka i u amatérů, kde jsem 10 let zpíval. S „Pražskou zpěvohrou“ jezdili na vyžádání i sólisté z ND a mnohdy počáteční obavy, z neznalosti o kvalitě sboru, došlo po akci na slova uznání. Důvod byl prostý: Pražská zpěvohra se věnovala jen omezenému počtu českých oper, plus Traviata a Carmen a ten to repertoár „rozvážela“ do míst bez tohoto druhu umění. A protože o zpívání něco vím, dovolím si hudební pohled na výkony aktérů. Nejvíce na újmu poslechového zážitku byl výkon Rusalky, u které nižší tóny zanikaly v tradičním „koncertování“ orchestru. Ani ostatní postavy se nevymanily z lehkého podprůměru. Snad jen vodník odvedl očekávané.