Pořád nerozumím tomu, co je hrdinského na tom být žoldákem. Ten musí pochopitelně poslouchat i ty rozkazy, se kterými vnitřně nesouhlasí a musí se účastnit bitev a válek, které jsou (jako většina těch minulých, současných a budoucích) zcela nesmyslné a nic neřešící. Rizika, že přitom může být zmrzačen nebo zemře, si je jistě dobře vědom. Za to je přece též placen.

Má navíc na vybranou: může se kdykoliv žoldu vzdát a jít dělat nějakou méně rizikovou práci.

Jak jsem očekával, ihned propukly orgie pražské kavárny na téma „obrany našich hodnot“ a tradiční čecháčkovské fángličkaření. Jediné, co bohužel očekávat nelze, je seriózní debata o tom, zda v Afganistánu jde skutečně o obranu našich hodnot, a pokud ano, zda efektivním a žádoucím způsobem. Zato politického přiživování se na bulvárním zpravodajství o této válečné epizodě bude více než dost.