Mne zaujala však i jiná věc či raději dokument o vztahu Čechů a Slováků. Součástí programu a vlastně i výrazu vzájemného chápání dvou národů, nyní administrativně rozděleného dřívějšího soustátí Československa, byla i cesta na Bradlo, památného a poutního místa spoluzakladatele Československa Štefánika, s důrazem na místě konstatovaného „ Byli jsme jako státy administrativně rozděleny, ale lid je a zůstane jednotný.“ To bylo nejenom předsevzetí, ale hluboce chápaná realita pod vlajkou Slovenska i Česka. Událost byla zakončena také Československou státní hymnou. Vítr, chlad i déšť na vrcholu hory se mísil s dojetím přítomných Slováků a jediného Čecha.

Není však vše idylické. Ještě v hotelovém pokoji jsem stačil zhlédnout rozhovor redaktora ČT se slovenským prezidentem Kiskou, abych se dozvěděl, že vítězové voleb mají tendenci přejít k totalitnímu vládnutí. I u nás známou teorií podněcující protesty proti systému voleb a jejich vítězi. Redaktor však se nezmohl na otázku, která by tento názor vysvětlila, nebo alespoň zpochybnila.

V uvedených souvislostech si nemohu nevzpomenout, že i dva jiné slovanské národy, myslím tím Rusko a Ukrajinu, dokonce dva největší, se rozdělily. Při mých úvahách o jejich nynějším vztahu a snad i po hledání cesty k „normalizaci“, nelze opomenout, že tyto národy mají z historického pohledu v podstatě jedinou kulturu (což je případ ve světě ojedinělý) a tudíž humanitární základ k vzájemnému respektu a porozumění. Základ myslím dobrý, ale nesetkává se dosud s pochopením.