Další stránkou a velmi podstatnou, dalo by se říci operativní, je způsob vedoucí ke změně stávajících poměrů. To je otázka nejenom politické úvahy a nasměrování i nutně utajených aktivit disentu.

Charta 77 byla výrazem veřejného protestu vhodně zdůrazňující vlastní závazek vlády. Na druhé straně po hloubkovém zhodnocení, že podstatná změna společenských poměrů může být realizována jedině v centru moci, tj. v Moskvě, bylo za organizačního vedení prof. Jiřího Hájka s využitím jeho mezinárodního postavení (Evropa byla vedena převážně jeho známými sociálními demokraty), soustředěn zájem na aktivní působení na vlastní vývoj v Rusku. Předně prostřednictvím Zdeňka Mlynáře, důvěrného osobního přítele Gorbačova, dále kontakty na sovětská media (podrobné články Hanzelky a Hájka v Izvěstiích) i osobními konsultacemi (2x) přímo v Moskvě. Je třeba zdůraznit nepochybný politický, ale i teoretický impuls myšlenek Pražského jara na vývoj ruské společnosti. Tento podstatný faktor je nyní, řeklo by se po havlovsky, účelově upozaďován.

Tyto operativní vazby měly své vyústění nakonec dokonce v jednání s velitelstvím Sovětské armády v Milovicích v březnu 1989 s požadavkem zajištění klidu pro případ, kdyby došlo k násilnému zapojení čs. armády. O těchto krocích byl informován i V. Havel, jak uvedl později v ČT, ale již si „nepamatoval“ o co vlastně šlo. Nakonec připravovaný zásah čs. armády proti demonstracím se nerealizoval po seznámení se odpovědných pracovníků KSČ s důrazným písemným stanoviskem Gorbačova.