Možná si ještě někteří vzpomenou na graficky sice výrazné, ale zároveň nepříliš povedené předvolební plakáty s heslem Budoucnost má své jméno. Ovšem zisk přibližně 4% hlasů z prvních voleb po převratu jí dal jistou voličkou základnu a šanci bojovat o úspěch a skutečný politický vliv především do budoucna. Zkušení dobře věděli, že pro stranu lepší časy přijdou, ale zatím si musí hubená léta trpělivě odpracovat a to nejprve z mimoparlamentních pozic. Pamětníci mohou jistě vzpomenout také na neopakovatelnou atmosféru panující na schůzích sociálních demokratů v této době, kdy budoucnost představovala skutečnou naději na pronikavé zlepšení poměrů a vše příští v tu dobu vypadlo neskutečně přitažlivě. Tehdy se ještě zdálo, že pracovat poctivě pro budoucnost a zlepšení života prostých lidí v této zemi má skutečně hluboký etický smysl. Tvrdé vystřízlivění z nenaplněných šancí, později přijít muselo a také přišlo. Strana, a to pro ni ve volbách 1990 bylo zřejmě nejdůležitější, o sobě dala vědět a mohla se přihlásit o politický vliv. Na ten reálný si ovšem ještě nějaký čas musela počkat. Prozatím mohla z mimoparlamentních pozic pilovat svůj program, získávat nové členy a pracovat na strategii příštích volebních kampaní, stejně jako navazovat a prohlubovat styky se sesterskými stranami v zahraničí.

Pod vedením Jiřího Horáka

Předseda Horák prosazoval ČSSD jako stranu státotvornou a antikomunistickou, která je zde pro dělníky, důchodce, ale i pro mladé. Právě ti však voličské jádro strany ani v této době ani později netvořili. S tímto zaměřením však Horákovo vedení příliš neuspělo. V roce 1992 sice strana, stále ještě pod původním, prvním polistopadovým vedením, již překročila nutnou hranici pro parlamentní zastoupení, ale také zejména díky výrazné voličské podpoře ODS skončila v opozici. Voliči dali zelenou léčbě Klasem jako hlavní správné cestě směrem k prosperující republice. V té době se ČSSD stále tvrdě vymezovala vůči komunistům, zároveň však cílila na jejich voliče a lákala je nejen k podpoře ve volbách, ale zpočátku nepřímo a po zvolení Miloše Zemana do čela již zcela otevřeně také do svých řad. Brzy bylo zřejmé, že ČSSD dokáže dát potřebnou energii a jasný směr jen silná osobnost a že politika každodenního antikomunismu a stále proklamované státotvornosti straně významně vyšší podporu v příštích letech nezajistí. Strana často působila jako spolek rozhádaných strejců, kteří tráví drahocenný čas v nekonečných debatách a snění o tak silném postavení jako mají sesterské strany například v sousedním Německu nebo Rakousku. Nejstarší generace sociálních demokratů ještě vzpomínala na první republiku a poměrně silnou pozici partaje v tomto období i s opakovanou účastí na vládě. Na druhé straně pomalu a zpočátku většinou nenápadně získávali pozici mladí, perspektivní členové ze skupiny Mladých sociálních demokratů okolo Stanislava Grosse, Bohuslava Sobotky a Petry Buzkové. Ta při každé příležitosti neváhala veřejně připomenout, že jejím příbuzným byl prvorepublikový sociální demokrat, senátor Modráček. Právě tito mladí členové, kteří trpělivě vyčkávali na svoji šanci, aby těm starým ukázali, že oni to dovedou lépe, později opravdu získali významné posty. Měli štěstí, že si k tomu vybrali ve správné době správnou stranu, chtělo by se dodat. Ano, u mnoha z nich se nedalo vážně hovořit o tom, že jde o sociální demokraty z přesvědčení, ale mnohem více o lidi toužící především udělat politickou kariéru. A když jim ji nabídla právě sociální demokracie, proč by takovou nadějnou nabídkou měli pohrdnout. Ona by se totiž už nemusela opakovat. A promarněné příležitosti, jak je obecně známo, život nepromíjí.  Pro řadu z těchto mladých nadějných kádrů šlo skutečně v první řadě o možnost v rámci ČSSD udělat politickou kariéru a žádné velké ideály.

Nástup Miloše Zemana a výrazný vzestup voličské podpory

V roce 1993 nastal pro ČSSD historický zlom. Volbou Miloše Zemana do čela tato získala v pravý čas do svého čela silnou figuru, která bezpochyby mohla v příštích volbách vyzvat na rovnocenný souboj Václava Klause. V té době byl Zeman ve výborné formě. Měl vynikající paměť, disponoval obrovskou sečtělostí, životními zkušenostmi neprivilegovaného občana i člověka, který už za minulého režimu neváhal hovořit na plná ústa o věcech pro režim krajně nepříjemných.  Nový předseda také rázně utnul Horákovskou nekonfliktnost a naopak jasně vyhlásil, že půjde vládě po krku. Hýřil bonmoty, a co bylo nejdůležitější, dokázal oslovit levicově smýšlející veřejnost svojí bezprostředností i schopností vystupovat jednak lidově ale současně i dostatečně přesvědčivě. Dokázal rychle přesvědčit prosté lidi, že je jedním z nich a je tu pro ně. Zlákal pod křídla sociálních demokratů bývalé voliče menších levicových a liberálních stran i některé jejich osobnosti. Do sílící partaje postupně  Zemanova osobnost přitáhla i čelné představitele Občanského hnutí, které propadlo ve volbách 1992 a řada jeho špiček pochopila, že zde jim jednoduše ujel vlak, ale mohou naskočit do právě se rozjíždějícího rychlíku za novou perspektivní kariérou. ČSSD tehdy také nahrávalo, že KSČM hledala svoji identitu a její budoucnost vlivné politické síly zatím stále zůstávala krajně nejistou. Volila nové vedení, to muselo hledat cestu z izolace, zároveň přitom zachovat zřetelnou ideologickou profilaci a současně stranu modernizovat. Komunisté se zároveň neustále potýkali i s ubývající členskou základnou a špatnou pověstí z minulosti. Další vývoj ukázal, že udělali šťastné rozhodnutí v tom, když odolali tlakům na přejmenování strany například na Stranu demokratické levice. Docházelo rovněž ke štěpení parlamentního klubu Levého bloku, který opouštěli někteří výrazní poslanci a mířili většinou do klubu ČSSD. Zároveň se čekalo, že KSČM bude postupem času dále slábnout a i na její úkor výrazně naopak posílí ČSSD právě pod vedením razantního Zemana. A skutečně ve volbách 1996 se ČSSD stala druhou nejsilnější stranou. Pomohl jí k tomu také dnes již polozapomenutý autobus Zemák brázdící v předvolebním období české i moravské kraje. Výborný marketingový tah, byť okopírovaný do českých poměrů z polských prezidentských voleb roku 1995, kdy exkomunista Kwasniewski porazil poměrně těsně bývalého vůdce Solidarity Walesu, slavil u voličů úspěch.

A ihned volbami posílenou ČSSD čekaly nové velké výzvy. Razantně vstoupila do velké politiky a řekla si o svůj podíl na moci.  Především umožnila vznik menšinové pravicové vlády a její předseda usedl do křesla předsedy Poslanecké Sněmovny. ČSSD zároveň velmi rychle rezignovala na prosazení principu poměrného zastoupení orgánů Sněmovny, čímž dala najevo svůj nadále velmi rezervovaný vztah ke komunistům. Socialistům se zalíbil podíl na moci a začali zapomínat na plnění svého programu. Předvolební slogan Lidskost proti sobectví byl v roce 1996 vybrán velmi vhodně a řadu lidí dokázal oslovit, stejně jako zmiňované spanilé jízdy legendárního autobusu Zemák napříč republikou. Samozřejmě s rostoucím vlivem se ČSSD brzy naučila voliče vodit za nos, politikařit, nebyly jí cizí praktiky kabinetní politiky i papalášské manýry, které ještě před nedávnem sama tak hlasitě kritizovala s poukazem na elitářství pravicových stran. Stále se však stavěla do role politické síly obhajující zájmy dolních 10 milionů, což bylo dlouhá léta oblíbené rčení právě Miloše Zemana. Stačí uvést jen tři sliby ČSSD z 90. let, které však tato strana v praxi nikdy nebrala příliš vážně, ačkoliv před voliči se k nim velmi výrazně hlásila: prosazení poměrného zastoupení všech parlamentních stran v orgánech Poslanecké Sněmovny, nezvyšování věku pro odchod do důchodu, vstup do NATO podmíněný referendem i prosazení obecného referenda. Úsilí přijmout zákon o obecném referendu bylo v podání ČSSD provázeno mnoha slovy a málo konkrétními činy, stejně jako zákon o majetkových přiznáních.  Žádný z těchto slibů v podstatě nebyl naplněn. A podobná praxe se v budoucnu stále opakovala.  Pro stranu byla důležitá ještě jiná skutečnost. Scházel jí vlastní tisk s celorepublikovým dosahem. Za první republiky měli sociální demokraté Právo lidu, po roce 1990 bylo na krátký čas vydávání tohoto listu obnoveno. Ještě za éry Horáka došlo brzy k prodeji těchto novin. A tak roli novin nakloněných ČSSD již v první polovině 90. let vcelku účinně začalo plnit Rudé právo, později jen Právo. V něm v průběhu 90. let působila řada osob nakloněných ČSSD nebo i přímo členů strany. Například Pavel Dostál, Pavel Verner, Petr Uhl, Jiří Hanák, Jiří Franěk, Alexander Kramer a další. Mezi novináři, kteří v té době psali výrazně ve prospěch ČSSD, bychom našli i jistého Mitrofanova. Ten napsal oslavný text ještě Zemanovi k jeho šedesátinám. Nyní na něj kydá špínu, kudy chodí a ještě se staví do pozice mravokárce a všeználka. Sám se stal ukázkovým příkladem sebestředného presstituta, který snědl všechnu moudrost světa a svým permanentním antikomunismem, antirusismem a antizemanovstvím pravidelně oblažuje své věrné čtenáře. Ale co jiného vlastně lze čekat od většiny dnešních mainstremových novinářů?   ČSSD touto výraznou prezentací  ve stále velmi čteném deníku získala dostatečný prostor pro vlastní propagaci, což jí výrazně usnadnilo cestu k oslovení širší veřejnosti. V polovině 90. let pak navíc již mnoha lidem pila krev pravicová vláda a hledali tak rozumnou a sociálně přívětivější alternativu proti tržnímu hospodářství bez přívlastků. ČSSD v průběhu 90. let umně dokázala integrovat menší středové strany a jejich voličský elektorát. Ostatně sám velký Miloš dával k dobru, že za svoji politickou kariéru dokázal zničit osm menších levicových stran. Zeman měl samozřejmě i štěstí. Když přebíral stranu, tak měla obrovský potenciál růstu a záleželo jen na vedení, jak s tímto věnem naloží a dokáže vhodně korigovat.

Opoziční smlouva, Zemanův odchod v pravý čas a Špidla v čele strany

Menšinová pravicová vláda provázena některými velkými skandály zejména souvisejícími s neprůhledným financováním ODS a narůstajícími ekonomickými problémy nakonec na podzim roku 1997 padla a Českou republiku čekaly po několikaměsíční úřednické vládě premiéra Tošovského předčasné volby. Sociální demokracie byla dle očekávání hlavním favoritem voleb, a tak zůstávalo otázkou nikoliv, kdo příští volby vyhraje, ale spíše jen jak velkým rozdílem je vyhraje. ČSSD nasadila jako jeden z hlavních taháků tzv. Akci čisté ruce, která měla ve stylu padni komu padni, začít důsledně prověřovat hospodářskou kriminalitu. Strana se nechala inspirovat podobným opatřením z Itálie. Na slib, že šíbry a korupčníky je třeba dostat do tepláků, veřejnost samozřejmě slyšela, zvláště když zněl z úst šéfa nejsilnější opoziční strany a jednoho z nejpopulárnějších politiků té doby. ČSSD sice volby dle očekávání vyhrála, ale díky velkému finiši ODS v posledních týdnech předvolební kampaně ne tak výrazně, jak sama očekávala. Akcie ODS vysoko držela i v těchto volbách tradičně především Praha a zdejší pravicově orientované voličstvo. Nakonec došlo k dokonalému povolebnímu patu, jelikož nikdo nebyl schopen sestavit funkční vládu. Ten nakonec vyřešili celkem rychle hlavní aktéři dvou největších stran kompromisem v podobě tzv. Opoziční smlouvy. Jestliže platilo a platí, že politika je vždy o postech, prebendách, kompromisech a především pragmatismu, zde platilo vše několikrát podrženo. Zároveň se v plné nahotě ukázalo, že před volbami si lze jít slovně po krku, aby se vzápětí po nich mohlo čile obchodovat o vymezení vlivu. Zeman si s Klausem vyměnili posty premiéra a předsedy Sněmovny a mohlo se vládnout dál. Menšinová vláda ČSSD měla docela štěstí na příznivý vývoj ekonomiky. Nezaměstnanost sice rostla, ale sociální smír se i díky krotkým odborářským vůdcům dařilo udržovat i nadále. Ostatně silné propojení mezi největším odborovou konfederací a ČSSD zde vzniklo a trvá již od 90. let. Zemanova vláda se ukázala i přes permanentní prskání pravicových politiků a jim nakloněných novinářů a ekonomů jako ve své době a situaci poměrně úspěšná. Do země proudil díky investičním pobídkám zahraniční kapitál, rostly supermarkety a dle statistiky se zvyšovala životní úroveň většiny občanů. Zároveň však nadále rostla sociální nerovnost a stabilně se zvyšovala nezaměstnanost. Především však díky solidním ekonomickým ukazatelům si ČSSD držela stále vysoké preference prakticky po celou dobu své menšinové vlády. Sociální demokraté z pozice vládní strany samozřejmě museli nejednou korigovat předvolební sliby, na některé z nich pak raději rovnou zapomenout. Již rok před volbami 2002 pak strana zvolila nové vedení, předsedou se stal Vladimír Špidla - https://legacy.blisty.cz/art/18771.html. Hodně mu v tom samozřejmě pomohlo doporučení Miloše Zemana, který na jeho adresu prohlásil, že z možných adeptů má k tomu po odborné i lidské stránce nejlepší předpoklady. To už ale stranu a dění v ní, včetně personálních záležitostí do značné míry ovládal silně ambiciózní Stanislav Gross. Ten si kolem sebe postupně vytvořil hustou síť oddaných spolupracovníků a jeho vliv výrazně vzrostl. Bez jeho vůle bylo čím dál těžší něco podstatného prosadit. Toho si musel být dobře vědom i sám Špidla. Ostatně již za předsednické éry Zemana ovládl Gross dokonale zákulisní praktiky a naučil se obchodovat s mocí a vlivem takovým způsobem až to řadě jeho spolustraníků pilo krev. Jenže změnit v této věci nic podstatně nedokázali, mazaný Gross svou pozici ve straně dokonale upevnil, vytvořil vlivnou hlasovací skupinu, bez jejíž vůle nebylo možno prosadit žádné zásadní opatření, zejména pokud šlo o personální a programovou oblast.  Špidla byl člověk úplně jiného ražení. Vždy působil na veřejnosti málo výrazně, vyjadřoval se často zbytečně složitě a jasně dal od počátku najevo, že s komunisty žádná spolupráce možná není, snad jen taková, kdy podpoří v Parlamentu návrhy ČSSD a nebude za to naopak požadovat podporu návrhů svých. Ostatně nový šéf ČSSD s dostatečným předstihem vyloučil povolební spolupráci s ODS a KSČM. Krajně pravicová Unie svobody založená odpadlíky od ODS na čele s Rumlem a Pilipem mu nevadila. Předvolební kampaň ČSSD na jaře 2002 vsadila na pohodu a optimismus. Předvolební mítinky za účasti některých našich známých zpěváků se staly vlastně spíše hudební pohodovou párty, než politickým mítinkem a neminuly se účinkem. ODS vsadila na své hlavní téma v podobě  rovné daňě a tato taktika jí naopak úplně nevyšla. Pro ODS tak přišla po čtyřech letech další porážka ve sněmovních volbách a daly se přirozeně očekávat zněny v jejím vedení. Brzy po nich navíc vyhlásil Václav Klaus, že bude kandidovat na funkci hlavy státu. Volby 2002 přinesly poměrně přesvědčivě vítězství ČSSD, výrazný úspěch KSČM a jisté zklamání KDU-ČSL a Unie svobody kandidující ve společné koalici. ČSSD kvůli Špidlovým předvolebním prohlášením měla silně zúžený manévrovací prostor a tak jí nezbylo než vytvořit koalici s nevyzpytatelnými lidovci a výrazně pravicovými unionisty disponující navíc jen těsnou parlamentní většinou. Sociální demokraté aspoň nechali projít zástupce komunistů do vedení Sněmovny i přes odpor ODS a svých koaličních partnerů. Sotva nová vláda nastoupila, přišly velké povodně a uprostřed okurkové sezóny tak před sebou měla hned první velký úkol. Proti socialistům se brzy obrátily i jejich předvolební program slibující na všechny strany. Stačí vzpomenout na sympatického předvolebního hošíka Socánka, který sliboval silný sociální stát a zvyšující se životní úroveň pro všechny. Potom už o něm nebylo ani vidu ani slechu.  Ostatně nedlouho po volbách na tyto sliby strana musela zapomenout. Místopředseda Sobotka krátce po volbách dokonce narovinu a až s nečekanou upřímností prohlásil, že předvolební sliby zkrátka nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a proto musí být zásadněji korigovány. Opět nic nového, socialisté jen znovu, jako už mnohokráte předtím, zase udělali na voliče dlouhý nos.