Miroslav Pořízek: Čtyři pohledy na léta šedesátá a zejména rok 1968

Je pravdou, že mnozí z našich rodičů, kteří v té době byli nejčastěji ve věku školní mládeže, vnímají dané období dost často právě skrze zážitky intenzivně tenkráte prožívající – první školní lásky, hudební a herecké idoly, zájmovou činnost apod. Řada z nich si pod tímto časovým úsekem vybaví na prvním místě právě své mládí a zájmy tomu odpovídající, většinou až následně také politické události a jejich hlavní aktéry i ty sovětské tanky a cizí vojáky.
Jelikož se každoročně v době kolem 21. srpna vyrojí celá řada stále stejných pořadů, novináři se předhánějí v odhalování údajných nových senzačních zjištění a veřejný prostor je úplně zahlcen slovy a obrazy již mnohokrát předtím prezentovanými, které člověka už skutečně silně nudí, neškodí dát prostor názorům dnes cíleně upozaďovaným. Ne snad proto, že by si tyto činily nárok na jedinou pravdu a stavěly se tak na roveň novodobým hlasatelům značně zdeformovaného pohledu na naši minulost. Je však v každém případě nezbytné konfrontovat ty, kteří mají u nás dlouhá léta mediální monopol a snaží se ze všech sil vytvářet účelové kampaně, vyzobávat z historie záměrně jen dílčí fakta a zamlčovat fakta podstatná, s reálným, věcným pohledem na bouřlivé období naší novodobé historie. Především pak pohledem prostých lidí. Těch, kdo vždy dávali přednost střízlivému a především komplexnějšímu pohledu na společenské dění, odmítali pohodlně pasivně plout na vlně hlavního proudu a nebáli se sdělit svůj názor i přes riziko z toho plynoucí.

Při pohledu na léta šedesátá a rok 1968 se vyplatí naslouchat těm, kdo tehdy byli ve věku, kdy již dostatečně vnímali společenské dění u nás i ve světě v širších souvislostech a prožívali události doby, tak jak je přinášela v osobním či pracovním životě s patřičnou intenzitou. Dokázali přitom vyhmátnout velmi dobře atmosféru doby, vyzdvihnout to podstatné a především se oprostit od unáhlených emocí, příkrých nesmiřitelných soudů a manipulacím sdělovacích prostředků. Čtyři zde popisované pohledy mohou být připomenutím osudů konkrétních lidí s důrazem na popis specifické atmosféry doby a některých opomíjených faktů. Samozřejmě nejde o názory osob stojících na pozici opožděných militantních antikomunistů či náhle prozřelých rádoby myslitelů. Názory těchto sektářských skupinek totiž zamořují veřejný prostor svým přízemním falešně moralizujícím černobílým viděním světa a nenávistí k jinému pohledu na svět, ať zaznívá z kterékoliv strany, dnes a denně a není třeba je tak právě zde nyní znovu opakovat. A to ani jako odstrašující příklady soudobého výplachu mozků. K tomu slouží jiná média, zejména ta tzv. veřejnoprávní.

Pohled první – Jozef Jarábek

První pohled je vzpomínkou Jozefa Jarábka, dnes penzisty žijícího v Koutu na Šumavě. Řadu let pracoval jako tavič ve slévárně kovů a mistr na tavírně, přes dvacet let vedl pionýrský oddíl a snažil se ve svém volném čase vychovávat mladou generaci k odpovědnosti a připravit ji do tak na vstup do dospělosti. Jozef Jarábek je celý život nestraníkem, v minulosti sympatizoval s komunistickou stranou, po nástupu V. Filipa do čela strany patří k vytrvalým kritikům směřování této partaje a neúnavně upozorňuje vysoce postavené straníky na jejich oportunistické a kariéristické postoje.

„ Ti, co mě přesvědčovali, abych vstoupil do KSČ argumentovali tím, že takto aktivní mladý člověk (aktivní vedoucí pionýrského oddílu Mladých požárníků v místě svého bydliště) by byl přínosem pro stranu komunistů. Já jsem odmítal s tím, že i nekomunista může prospívat svojí činností a prací společnosti, republice a tak i straně. Když si mě pak pozvali soudruzi na osobní pohovor v práci s tím, abych jim vysvětlil můj odpor ke vstupu do KSČ, tak jsem svými slovy před nimi (s prominutím) podělal vše, co jsem se v práci i při vedení pionýrského oddílu snažil dělat dobře a poctivě. Řekl jsem totiž, že nechci a nemohu být v politické straně, kde mnozí funkcionáři, členové strany na schůzích mají plná ústa socialismu a západních imperialistů, doma před dětmi říkají, že nejdůležitější v politice je nahrabat si pro sebe pokud to jde co nejvíce a kteří se v zaměstnání snaží být vždy tam, kde se moc nemusí makat, kde se dá práce okecat ale hlavně, aby taková činnost byla dobře zaplacena. Od té doby mi už nikdo členství do KSČ nenabízel. Bohužel, v zaměstnání se mnou za takové názory vždy „aktivní“ soudruzi, co měli průkaz KSČ pouze jako výnosnou pracovní knížku, při každé příležitosti zametli. Když se pak dostal k politické moci Alexander Dubček, velice poklesla pracovní morálka, všeobecně a mnozí dělníci se začali ohánět demokratickým procesem ve společnosti, jak jim to troubil falešně Dubček a pracovní morálka nekontrolovatelně upadala, co se okamžitě začalo projevovat na výkonech i ve zmetkovosti a nikdo se neodvažoval z vedení podniku, ani z vedení podnikového výboru KSČ proti tomu razantně zasáhnout, protože naprostá většina odpovědných činitelů v práci i v KSČ byla nadšena tím, jak Dubček předělává demokraticky republiku, co já jsem odmítal s tím, že Dubček je politická a velice ješitná figurka, se kterou „vořou“ pravičáci. Navíc jsem vždy jako mistr tvrdil, že když má republika vzkvétat a když se mají mít občané dobře, tak se musí všude poctivě pracovat. Já jsem proto jako mistr žádné šlendriánství netrpěl a kdo nepracoval kvalitně, ten šel domů bez prémií, co vyvolalo vůči mě nenávist, která měla za následek dopis dělníků na vedení podniku, že jednám nedemokraticky, co se neslučuje se současným vedením státu. Na to si mě pozval vedoucí přesného lití a dal mi stranické rozhodnutí, kterým mě s okamžitou platností přeřazuje z funkce mistra, na dělníka šrotiště. Odvolal jsem se na vedení podniku ELITEX, pak na celozávodní výbory ROH i KSČ, ale všude se mnou vyběhli s tím, že je jiná doba a už nelze dělníkům jenom nařizovat, ale musí se s nimi demokraticky jednat. Takovou argumentaci jsem já vždy považoval a považuji i nyní za falešnou, protože, když má kterýkoliv podnik vzkvétat, tak veškerá demokracie musí končit před branou podniku a v práci musí platit bez výjimky pracovní řád a kvalitní práce pro každého zaměstnance. A tak jsem tři roky zametal dílnu tavírny jako dělník poslední, za velice malý plat. Odejít u nás v pohraničí nebylo kam, protože v žádném podniku se tenkrát nikdo neodvážil přijmout do zaměstnání člověka, který je proti Dubčekovi. Po roce 1971 jsem byl rehabilitován a to těmi „soudruhy“, kteří mě jako Dubčekovci vyhodili z funkce mistra, ale kteří nahonem převlékli kabáty, objednali si Rudé právo a už opět byli z nich zarytí komunisté s plnou hubou socialismu a západních imperialistů a to jim vydrželo až do listopadu 1989, kdy se z nich stali zarytí demokraté a antikomunisté.“

Pohled druhý – František Hoffman

Právníku Františku Hoffmanovi bylo v roce 1968 sedmnáct let. Začínal v dělnické profesi v ČKD, následně získal možnost doplnit si vzdělání a vystudoval i práva. V mladém věku vstoupil do KSČ, značnou roli při tomto jeho kroku sehrála skutečnost, že pocházel z rodiny politicky zakotvené právě v komunistické straně. Od 70. let pracoval v aparátu KSČ, byl posledním předlistopadovým tajemníkem KSČ na Praze 4. I po roce 1989 setrval v řadách komunistické strany. Řadu let působil v zastupitelstvu hlavního města Prahy. Zastával i post předsedy kontrolního výboru. V současné době je zastupitelem na Praze 11. Svou vzpomínku na rok 1968 vepsal do knihy Docela obyčejní lidé? Tu již téměř před dvaceti lety vydal vlastním nákladem.

„ Toho dne jsem se probudil brzy ráno a otec všem sděloval, že jsme obsazeni vojsky. Jel normálně do práce, ale brzy se vrátil s tím, že budova předsednictva vlády je obklíčena a že jej odmítli vpustit dovnitř. Celé dopoledne jsme situaci hodnotili s Honzíkem (kamarád) na chodbě a protože v našem okolí se nic nedělo, rozhodli jsme se vydat na průzkum do centra města. Složitá cesta Prahou nás zavedla na Pankrác, kde bydlela Ivana (kamarádka). Byla doma a my u ní vypili láhev stoličné vodky a dohadovali se o tom, co se asi bude dít. Tehdy nám její otec, mezi tím přišel domů a byl mimořádně střízlivý, řekl, že se to dalo čekat, protože dráždit medvěda se nevyplácí. Svět je holt rozdělen a každý si hlídá své. „Těm blbcům se podařilo jedině to, co jsme nikdy nechtěli, mít vojáky na našem území. Budou tady dlouho a budeme teď pískat ještě více podle jejich not.“ Jeho slova jsem pochopil až mnohem později. Uběhlo tehdy dvacet let od února 1948. V čele strany a státu již dávno nebyli ti, kteří tohoto vítězství dosáhli. Probíhala léta studené války, která měla vliv nejen na ekonomiku našeho státu, ale i na vědomí lidí. Byla zde složitá léta padesátá. Proběhl rok 1956 v Maďarsku a XX. sjezd KSSS, odsouzení kultu osobnosti. Československá společnost nebyla zvyklá na model, který přicházel z východu. K tomu ještě neúnavná práce cizích rozvědek s nenápadným pašováním západního způsobu života do společnosti, ve které měla minulost stále ještě velká mateřská znaménka, ale také politika strany vzdalující se lidem vyvolaly nespokojenost a krizi. Rok 1968 postavil do čela strany a státu nové lidi, kteří tvrdili, že chtějí dělat novou politiku, že chtějí reformy, že chtějí socialismus s lidskou tváří. Scénář a režie této doby však nepochybně nepocházely z budovy ÚV KSČ, Hradu či parlamentu nebo předsednictva vlády, zde byli pouze herci respektive loutky. Režiséři tahali odkudsi za nitky a hnali herce – loutky do konfrontační situace. Myslím si, že tehdy vůbec nešlo o reformu socialismu, ale jedněm šlo o pokus zvrátit poměry zpět a především o majetky a druhým o rozmístění vojsk. Bylo jim zcela jedno, zda budou nějaké oběti, protože celou dobu měli připraveny přepychové ústupové cesty. Rok 1968 rozdělil společnost nakonec ještě více. Strana si vybudovala zbytečnou čistkou obrovskou opozici ze svých vlastních členů. Ti, kteří kdysi s nadšením budovali svoji vlast, byli najednou horší lidé než ti, kteří třeba nikdy ani nepřiložili ruku k dílu. Strana vždy bohužel nejkrutěji trestala své vlastní členy. Ať se to někomu líbí či nikoliv, rok 1968 je podle mého názoru černým rokem historie naší země k KSČ. Z jedné strany ti, kteří chtěli změnu a vyhrotili situaci, vyhecovali lidi, nakonec utekli a nebojovali a z druhé strany KSČ nedokázala sama vyřešit své problémy a nezvládli situaci, která vznikla ve společnosti, do jejíhož čela se postavila, což se jí nakonec plně vymstilo v roce 1989. Na rok 1968 a na období po něm nakonec mohou být dnes různé názory a různé pohledy. Události tohoto roku nelze posuzovat odtrženě od tehdejší situace ve světě, v té době platily dohody uzavřené vítěznými mocnostmi v souvislosti s ukončením II. světové války. Jsem přesvědčen, že nebýt krizové situace, našla by se řešení jiná, protože rozmístění vojsk na našem území zapadalo do tehdejšího vojenského strategického plánu, kdo ví, kdo všechno byli tehdy oni režiséři a producenti.“

Pohled třetí – Miroslav Starý

Miroslav Starý byl v mládí inspirován životem svých rodičů komunistů a tak i on brzy vstoupil do KSČ. V roce 1968 mu bylo 22 let. Před rokem 1989 pracoval převážně v technicko hospodářských pozicích. Ve volném čase se mimo jiné aktivně dlouhodobě věnoval mládeži, například jako trenér lehké atletiky. Po převratu se stal předsedou OV KSČM v České Lípě. V této pozici nakonec díky prokazatelným pracovním výsledkům a podpoře spolustraníků setrval až do roku 2010, kdy byl díky zákulisním intrikám proti vůli velké části členské základny v okrese této pozice zbaven. Řadu let také působil jako zastupitel v Mimoni. Mnoho let vydává Severočeskou pravdu, jako tištěný měsíčník i webové stránky. Aktivně se angažuje v několika vlasteneckých spolcích. Tuto svou vzpomínku na rok 1968 napsal a publikoval loni.

„V srpnu 1968 jsem po ukončení školy pracoval druhý měsíc jako chemik v Považských chemických závodech v Žilině. Bydlel jsem u Macholových – maminky a sestry tehdejší své dívky v Ružomberku a do Žiliny jsem dojížděl vlakem, který odjížděl z Ružomberku ve 4.15 hodin a asi v 5.40 byl v Žilině. Z nádraží to bylo kousek, takže jsem bez problémů stíhal „odpíchnout“ před 6.00. Tak bylo i 21. 8. 1968. Vlak byl v Ružomberku ještě skoro prázdný. O dvě zastávky dále nastoupili nějací 4 lidé s demižónem a cosi vyprávěli o okupaci. Pomyslel jsem si, že jsou pěkně ožralí už tak časně ráno. Jak jsme se blížili k Žilině, cestujících přibývalo. Vesměs byli zamlklí. Nic zvláštního tak brzy ráno. Co bylo zvláštní, že na nebi, kde touto dobou nebýval žádný letecký provoz, létalo jedno letadlo za druhým. Byla to dopravní nebo nákladní letadla.

Když jsem dorazil na pracoviště, seděli tam všichni kolem rádia a poslouchali zprávy o tom, že vojska Varšavské smlouvy překročila naše hranice. Všichni byli zaraženi. Nikdo nevěděl, co se děje a proč. Rozhlasové zprávy byly neurčité a zmatené, ponejvíce vyzývaly ke klidu. V 8 hodin začala projíždět vojska po hlavní silnici kolem našeho závodu. Stáli jsme před branou závodu, zaražení, nic nechápající. Kolona byla dlouhá, ponejvíce se skládala z nákladních aut, pamatuji si hodně cisternových vozů s pohonnými hmotami. Zvuk vozidel byl tím jediným zvukem. Bez něj by to bylo jako v němém filmu. Zaražení, mlčící lidé a dlouhá kolona vojenských vozidel projíždějící zvolna kolem nich. Nic víc. Kolona přejela a my jsme se mlčky, nejistí, rozpačití, nevědoucí, vrátili na svá pracoviště. Padaly různé dohady, ale nic z toho nedávalo smysl.

V dalších dnech se objevovaly nějaké drby o informacích z okolí, jako že lidé ostříhali nějaké dvě dívky, které šly vítat ruské vojáky, a podobně. Byly to ojedinělé excesy. Dlouho jsme si nemohli srovnat v hlavě, co se děje – stalo. Zprávy byly divné a nedávaly nám smysl. Práce v závodu pokračovala dál v nezměněném rytmu. Pro mě do 2. 10. 1968, kdy jsem nastoupil základní vojenskou službu ve Vimperku, což je na poněkud od Žiliny vzdálené Šumavě. Ani zde se nedělo nic mimořádného. První dny jsme se učili pořadově pochodovat, protože 6. října byl Den Československé lidové armády a byla přehlídka. Na přehlídku přijel velitel divize plukovník Lachek a nějaké další „šarže“, nikdo z jiné armády tam nebyl. Také jsme po celou dobu výcviku, při absolvování poddůstojnické školy ve Znojmě a po celé dva roky žádného příslušníka jiné armády neviděli. To jen několik z nás, kteří byli na nějakém cvičení v Polsku, jinak nikdo. Dokonce ani na spojeneckém cvičení v roce 1970, kde jsme operovali v prostoru, kde byly pouze naše jednotky ČSLA.

Dnes ti, kteří chtějí vědět, co se stalo a proč, vědí. Jsem si jist, že patřím mezi ně. Proto 21. 8. letos, jako dříve, slavím den mlčícího rozhlasu a mlčící televize. Zejména veškeré, dnes víc než kdy jindy dezinformační a manipulativní zpravodajství je k neposlouchání. Na ukázku zpráva, že se „u budovy Českého rozhlasu sejdou představitelé vládních zaprodanců, aby vzpomněli obětí okupace nebo dokonce padlých z roku 1968.“ Zpráva o obětích- padlých okupace navozuje dojem, jako by se zde bojovalo, což není pravda. Netvrdím, že by nebyly žádné problémy nebo oběti. Tvrdím, že šlo o ojedinělé případy, z nichž některé by bylo možno označit jako nešťastné náhody, nehody, některé jako vyprovokované. V žádném případě nejde o oběti jako produkty klasického válčení a invaze, jak nám to předvádějí např. „amíci“ a spol. včetně NATO, po celém světě. Jistě je škoda každého zmařeného života. Nic proti uctění památky kohokoliv. Jen nazývejme věci pravými jmény a neblbněme hlavičky nevědomým, často už tak dost zblblým.“

Pohled čtvrtý – Jiří Jírovec

Jiří Jírovec (1941) je celoživotním nestraníkem. V polovině 60. let absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK. Téměř dvě desítky let pracoval v Ústavu geologických věd. Ve druhé polovině osmdesátých let emigroval do Kanady. Roku 1990 získal kanadské občanství. V devadesátých letech se stal spolupracovníkem Britských listů, kde postupně publikoval několik set článků. Před několika lety sem přestal přispívat, a to po opakovaných cenzurních zásazích šéfredaktora Jana Čulíka do jeho textů. Své vzpomínky knižně publikoval pod názvem Své přítelkyni a koncipoval je jako několik dopisů psaných své přítelkyni, aby ji seznámil se svým pohledem na naši novodobou historii a především život v Československu v poválečných desetiletích.

„České zvlnění, později zvané obrodným procesem, bylo výslednicí řady faktorů, z nichž vynikají zejména tyto:

Blbost, která postupně zasáhla řízení mnoha věcí, se stala natolik viditelnou, že ohrožovala kontrolu společnosti prostřednictvím ideologie.

Rehabilitace komunistů Kolderovou komisí (1963) přivedla mnohé bývalé, ale stále ještě relativně mladé politiky znovu k boji o moc.

Politik odsunutý do pozadí neměl kam z politiky odejít. Trafiky v dnešním slova smyslu neexistovaly.

Za přelomovou událost bývá považován IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů v roce 1967, kde někteří řečníci překročili hranice partajního pískoviště. To bylo z hlediska moci nepřijatelné, což dal najevo partajní boss Jiří Hendrych demonstrativním odchodem ze sálu a větou: „Všechno jste prohráli.“

Kdo a co vlastně prohrál, bylo pro nezasvěcené lidi neprůhledné. Trochu opadávalo listí blbosti, byla zrušena cenzura a ministr vnitra dokonce vyzval občany, aby neposílali anonymní dopisy. To všechno poněkud zapadlo, protože proces uvolňování již nějakou dobu trval.

Pokud jde o anonymní dopisy a udání, v roce 1968 se objevily informace o tom, že za Protektorátu bylo gestapo tak nějak unavené, či znepokojené, z přívalu udání. Snad je to hodní Němci i zahazovali. Pak se o této skvrně v československých dějinách přestalo mluvit. Prostě se děly důležitější věci.

Obrazně řečeno, ve společnosti existovaly dvě skupiny, obě ovládané komunisty. Ty si uvnitř svých domén vzájemně vyřizovaly staré účty a pak mezi sebou bojovaly o pozice. Každá skupina měla svoje dogmatické (tedy snadno napadnutelné a během pražského jara odcházející) křídlo, proti němuž stáli ti, kteří se považovali za progresivní.

Před intelektuály stále nejen vidina podílu na politické moci, ale i možnost ovlivňovat ve svém (finančním zájmu ediční politiku nakladatelství, dramaturgii divadel a filmů a náplň novin a časopisů). O těchto aspektech uvolnění se nemluví.

Nevím, že by existovala analýza, která by vysvětlovala, proč se před sametem tolik spisovatelů a novinářů snadno uživilo psaním a proč posametová kontrola společnosti korunou znamenala tak obrovské existenční ohrožení pro mnohé z nich.

Pražské jako bylo neobyčejné v tom, že naznačovalo možnost, že by nakonec mohl vzniknout solidární systém, který by měl přes nedostatek demokratických atributů, opravdovou podporu veřejnosti. Ta se projevovala nejen v rovině politické, zejména když začaly přituhovat vztahy s Kremlem, ale například i ve sbírání zlata na československý poklad. Obé je v současných poměrech těžko představitelná.

Historici opomíjení, patrně záměrně, zcela zásadní otázku: Mohlo pražské jaro uspět v době, kdy vládla studená válka? Jinak řečeno: měl Západ jakýkoliv zájem na tom, aby se nenáviděný systém zvaný socialismus nebo komunismus obrodil způsobem, který by jej činil přitažlivým pro obyvatele jiných zemí?..... Hodnocení pražského jara se vyhýbá řadě otázek. Například: jaký politický program měla opozice? Pokud vůbec nějaký existoval, jak se v něm odráželo, co očekávala veřejnost, a do jaké míry byla činnost opozice financována ze Západu? Další základní otázkou je, zda lidé chtěli zrod nové šlechty a miliardářů, návrat katolické církve k moci a postupné rozvracení sociálního státu …. S bývalým stranickým aparátčíkem Dubčekem, jehož znal jen málokdo, nastoupila iluze změny. Ta byla mediálně zvýrazněna fotografií, an skáče šipku do bazénu. Pravdu bylo to něco tak nového, že nastalo tulení zpěvaček a hereček k politikům, čímž bylo narušeno teritorium, které se předtím zdálo mít geronto – homosexuální charakter.

S odstupem času je zřejmé, že:

Hlavní politickou silou, která se zapříčinila o „bratrskou pomoc“, byl Klub 231, který mediálně rozvířil, v té době v podstatě uzavřenou, otázku politických procesů padesátých let.

Role Klubu angažovaných nestraníků je silně přeceňována. Podle toho, co vím, šlo původně spíše o recesistický podnik, který se nedostal za plot zvaný zaregistrování.

Bilak měl pravdu v tom, že výsledkem probíhajících procesů může být obnovení kapitalismu v Československu. Spletl se jen o dvacet let.

O úspěch pražského jara rozpolcený svět nestál. Mezi lednem a 21. srpnem 1968 se v Československu odehrál silně přeceňovaný boj o moc, který neměl mezinárodní význam, natožpak aby určoval nějaký směr pro lidstvo.

K pražskému jaru se již nikdo nehlásí. Jeho protagonisté buď zemřeli nebo se překabátili. A tak není, kdo by na obranu této epizody v československých dějinách vystoupil.

Skutečný mezinárodní dopad měla „bratrská“ pomoc. Ta ve svých důsledcích oslabila Sovětský svaz a konec konců uvolnila ruce Západu, který si pak mohl dělat pořádek v oblasti svého zájmu. Boj SSSR a USA za jejich hodnoty a zájmy zahájil éru omezené suverenity.“

Není nijak překvapivé, že žádná z výše uvedených a zde citovaných osob, nedostane pozvánku do České televize či Českého rozhlasu, aby se o své názory na rok 1968 podělila s diváky či posluchači. Ten, kdo na to ještě má trpělivost může od rána do noci slyšet jen ty správné předem prověřené názory těch správných lidí, kteří se kromě tradičních příručkových frází a nenávisti vůči Rusku nezmohou téměř vůbec na žádnou nosnou myšlenku. Prý se tomu říká svoboda slova a služba veřejnoprávních médií veřejnosti. Každý kdo dosud neztratil smysl pro realitu a zdravou soudnost však dobře ví, že jde o jednu velkou obludnou cenzuru, proti které je nutno dál ze všech sil bojovat a hledat spojence, abychom tuto obludu jednou dokázali porazit.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.