Významná osobnost našich novodobých dějin, která stále právem vzbuzuje zájem nejen historiků a badatelů, ale i široké veřejnosti, včetně mladé generace. Není divu, generál Svoboda za sebou zanechal výraznou stopu v dějinách. Žil v období, kdy naše zem procházela zásadními politickými a společenskými proměnami a on sám přitom často patřil k aktivním aktérům těchto změn a proto i dnes je jedněmi obdivován a jinými naopak zavrhován nebo ještě navíc přímo ostouzen. O životě Ludvíka Svobody již bylo mnohé publikováno. Kvalitním dílem z poslední doby, které zachycuje život této osobnosti, je nepochybně například i kniha Zdeňka Hrabici Pět válek Ludvíka Svobody, která vyšla v roce 2013. Letošní výročí je dobrou příležitostí si opět připomenout Ludvíka Svobodu v kontextu doby, v níž žil.
Tento text je však věnován jen poměrně krátkému, ale na události velmi bohatému časovému úseku a tím je rok 1968. Role Ludvíka Svobody v dramatickém roce 1968 je totiž stále různě zkreslována, proto je jistě užitečné některá fakta znovu připomenout.
Když začátkem roku 1968 pobýval generál Ludvík Svoboda v teplických lázních určitě ještě netušil, že již za krátkou dobu se stane prezidentem Československa a že jej čeká mnoho náročných úkolů i dramatických okamžiků. Generál Svoboda byl oficiálně penzionován již v roce 1959. To ale v jeho případě rozhodně neznamenalo, že by odešel rovnou na odpočinek a věnoval se již především jen svým zálibám a rodině. Spíše naopak. Stále zůstával velmi aktivní. Nadále pracoval v SČSP, zde byl místopředsedou a ve Svazu protifašistických bojovníků, kde byl rovněž jedním z místopředsedů. Navíc i nadále zůstával také poslancem a ani tuto svoji funkci rozhodně nezanedbával. Kromě jiného pracoval i na svých válečných vzpomínkách a pamětech. V průběhu 60. let tedy měl stále mnoho různorodé práce a zůstával nesmírně činorodý ve veřejném životě.
První měsíc roku 1968 přinesl pád Antonína Novotného z nejvyššího stranického postu, ale zatím zůstával stále ještě prezidentem. Bylo však jasné, že ani v této funkci dlouho nevydrží. Začal se proto hledat nástupce. V čele KSČ stál od ledna 1968 A. Dubček. Novotný na funkci prezidenta abdikoval pod tlakem událostí v březnu téhož roku. Začal se rychle hledat nástupce. Objevilo se hned několik jmen, která mohla reálně přicházet v úvahu. Mezi nimi se nejčastěji zmiňovala jména dvě – Čestmír Císař a Josef Smrkovský. Nezůstalo však zdaleka jen u nich. Mezi dalšími návrhy pak figuroval například Jiří Hanzelka, Ladislav Novomeský, Gustáv Husák nebo také Oldřich Černík. Padlo dokonce i jméno hokejisty Golonky. Jméno Ludvíka Svobody se zpočátku nezmiňovalo. Jméno armádního generála Ludvíka Svobody vyslovil teprve Svaz protifašistických bojovníků a doporučil jej jako nového prezidenta republiky. Svobodovi bylo v té době 72 let. Disponoval obrovskými životními zkušenostmi a měl nemalou autoritu ve společnosti. Jeden z předních uchazečů o prezidentský úřad Č. Císař se vzápětí vzdal své kandidatury právě ve prospěch L. Svobody. Proti němu se ale objevily hlasy, že je na takovou funkci již příliš stár a navíc i nemocný. Vyjádření kolegia lékařů ústřední vojenské nemocnice však potvrdilo, že L. Svoboda je schopen funkci prezidenta vykonávat. Na jeho osobě se tak nakonec shodli poslanci všech stran Národní fronty i hlavních společenských organizací. Ukázalo se nakonec, že jiný kandidát v dané době a situaci ani nepadá v úvahu. Již brzy další události potvrdily, že to byla opravdu velmi dobrá a šťastná volba.
Ludvík Svoboda prezidentem republiky
Dne 30. března 1968 byl armádní generál Ludvík Svoboda ve Vladislavském sále na Pražském hradě zvolen prezidentem Československa. Získal celkem 283 hlasů z 288 přítomných poslanců. Bezprostředně po svém zvolení položil dle protokolu kytici k hrobům svých předchůdců K. Gottwalda a A. Zápotockého. V Lánech pak stejný úkon následoval i u hrobu T.G. Masaryka a v Sezimově Ústí u hrobu E. Beneše. První oficiální návštěva mimo Prahu se uskutečnila 22. dubna 1968 v Bratislavě. Prezident postupně navštívil všechny kraje. Ve svých veřejných vystoupeních zdůrazňoval nutnost dalšího ekonomického vzestupu země, význam nového federativního uspořádání nebo také rozvážnost v mezinárodních vztazích. Názory Ludvíka Svobody může dobře charakterizovat i jeho vystoupení na jednom z mnoha setkání s občany, která po svém zvolení absolvoval. Například dne 24. června 1968 na veřejném shromáždění v Českých Budějovicích konaném na hlavním náměstí nesoucím tehdy jméno po slavném husitském vojevůdci prohlásil: „V tomto neklidném světě nemůžeme být sami. Nemůžeme být sami ani proto, že v období nastupující vědeckotechnické revoluce vznikají velká ekonomicky silná uskupení různých kapitalistických států, proti nimž bychom neobstáli. Nemůžeme být sami konečně ani proto, že naše místo je a zůstane na straně pokroku, demokracie a socialismu proti všem agresivním silám, které by chtěli zvrátit kolo dějin zpět. Opíráme se proto o spolehlivé spojence, kteří zaručují naši nezávislost, bezpečnost a mírový rozvoj naší socialistické společnosti. Opíráme se o Sovětský svaz, jehož lid podal takový důkaz věrnosti k nám, jaký nemá v dějinách obdoby. Opíráme se o další socialistické státy, s nimiž nás pojí bratrské svazky přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci.“
Ludvík Svoboda jako nově zvolený prezident republiky šel společně s dalšími představiteli i v čele prvomájového průvodu ulicemi hlavního města. Oproti minulým letům byl průvod jiný na první pohled, jiná byla i hesla. V čele šla poměrně početná skupina Klubu angažovaných nestraníků a K 231. Na transparentech se objevovala hesla jako: „Neutralitu!“, „Pryč s varšavskou smlouvou“, „Se Sovětským svazem – navždycky jinak“, „Ne diktaturu KSČ, ale demokracii“. Ve sdělovacích prostředích začali dostávat velký prostor lidé, kteří výrazným způsobem negovali celkový poválečný vývoj, zdůrazňovali nedostatky panující ve společnosti, někteří se ani otevřeně netajili svými názory, že je třeba provést odvetu za únor 1948 a uskutečnit majetkový převrat, třeba i násilnými prostředky. Samozřejmě že tyto názory nemohly ujít pozornosti za hranicemi Československa a to směrem na západ i na východ.
V květnu 1968 Ludvík Svoboda také oficiálně přijal velkou 500 člennou delegaci skupin čs. mládeže. I zde se objevila celá řada v té době dost radikálních požadavků, zejména ze strany některých skupin vysokoškolských studentů i ze strany některých tehdy nově vznikajících mládežnických organizací. Ve stejném měsíci ale potom i v dalším období pak byly častými hosty na Pražském hradě i sovětské vojenské delegace. Již v tomto období se objevovaly zřetelné náznaky, že celý vývoj v ČSSR může skončit skutečně i vojenskou intervencí. Když byl na konci června zveřejněn manifest Dva tisíce slov, došlo již k téměř okamžitému telefonickému hovoru Brežněva s Dubčekem. Vedení KSČ v reakci na tento text uvedlo, že tento manifest směřuje proti nové politice strany a vlády a to i přes snad dobrý a upřímný úmysl autora textu i signatářů manifestu. Události v té době ale již směřovaly ke svému vyvrcholení. Když se delegaci ÚV KSČ odmítla zúčastnit jednání ve Varšavě 4. července 1968, ozval se proti tomu i prezident Svoboda. Následovala jednání v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Situace se ale nijak zásadně neuklidnila. Dne 2. srpna 1968 prezident Svoboda vydává z Košic toto vyjádření k aktuální situaci: „Náš program a náš cíl můžeme uskutečňovat jedině tehdy, zůstaneme – li pevnou součástí socialistického společenství, budeme – li se opírat o spolupráci a podporu SSSR a druhých socialistických zemí.“ Při jednání ÚV KSČ 13. srpna 1968 měl Dubček delší telefonický rozhovor s Brežněvem. Ten mu otevřeně sdělil, že Sovětský svaz přijme co nejdříve zřetelná opatření, jaká bude ze svého hlediska považovat za nutná a potřebná.
Přichází srpen 1968
Rychle se přibližuje osudový 21. srpen 1968. V noci z 20. na 21. srpna 1968 vypukla operace Dunaj. Zúčastnilo se jí 30 tankových a motorizovaných divizí (celkově pak na půl milionu sovětských vojáků) a dále na 300 tisíc vojáků armády Polska, Maďarska, NDR a Bulharska. Do bojové pohotovosti bylo rovněž uvedeno 70 divizí armád Varšavské smlouvy…. .
Prezident ČSSR odletěl z Prahy – Ruzyně v pátek 23. srpna 1968 společně se členy doprovodu, který tvořili Bilak, Dzúr, Husák, Indra, Kučera a Piller. Mezi členy doprovodu nechybělo ani několik pracovníků Kanceláře prezidenta republiky. Přivítání na letišti Vnukovo bylo okázalé, cesta do Moskvy pak vyzdobená československými a sovětskými vlajkami. A to po celé trase do Kremlu měřící 40 kilometrů. Samotné přivítání čs. prezidenta se neslo v duchu družby obou zemí.
Naši delegaci přivítaly kromě toho i statisíce obyvatel Moskvy. Delegace byla ubytována přímo v Kremlu Prezident Svoboda vzápětí vykonal návštěvu u svého přítele Podgorného. Bylo také navrženo, že následující den v 10. hodin začne jednání obou stran. Ještě toho dne se ale udál jeden důležitý a neopominutelný akt.
Ludvík Svoboda si vyžádal krátkou promluvu s Brežněvem. Právě jemu osobně pak adresoval svoji velmi naléhavou výzvu: „Jsem zde proto, abych v co nejkratší době zajistil v naší zemi obnovení činnosti všech ústavních i stranických orgánů ve složení, v jakém byly řádně zvoleny. Dále chci dosáhnout, aby se vojenské orgány nevměšovaly do našich vnitřních záležitostí a projednali jsme postupný odchod vojsk ze země. Jako prezident se zodpovídám našim národům, našemu lidu a tyto požadavky považuji za svou povinnost vznést jako voják. My dva jsme spolu prožili těžkou chvíli v době války. Šlo vám o život. Vy dobře víte, jak jsem se zachoval. Také mě jde nyní o život, bez našich zatčených představitelů se domů, před svůj lid, vrátit nemohu. A vy víte, co v takovém případě udělá čestný voják.“
V pondělí 26. srpna 1968 byl podepsán tzv. moskevský protokol a čs. delegace se vrátila zpět do své vlasti. Návrat naší delegace z Moskvy byl očekáván s velkým zájmem veřejnosti. Čekalo se především na slova přímých aktérů jednání v Moskvě. V úterý 27. srpna 1968 prezident Svoboda po návratu z Moskvy uvedl: „Události v naší zemi hrozily každou hodinu nejtragičtějšími důsledky. Jako voják dobře vím, jaké krveprolití může vyvolat konflikt mezi občany a moderně vyzbrojenou armádou. Tím více jsem jako vás prezident považoval za svou povinnost učinit vše pro to, aby k tomu nedošlo, ale zároveň aby byly zajištěny základní zájmy naší vlasti a jejího lidu. Nechci tím skrývat, že nadlouho zůstanou bolavá místa způsobená událostmi těchto dnů.“
Poslední srpnový den se ve Španělském sále uskutečnilo zasedání ÚV KSČ. S úvodním projevem vystoupil A. Dubček: „Vím, za jakými ideály stojíte, vím že nikdy neustoupíte od myšlenky humanismu, národní samostatnosti a naší československé suverenity“. Jeho projev ovšem nebyl v sále přijat jednoznačně, spíše s viditelnými rozpaky. Velmi očekáván byl projev prezidenta. Ludvík Svoboda přistupuje k mikrofonu a klade důraz na realitu danou situací a přítomností vojsk Varšavské smlouvy na území Československa: „Výsledky moskevského jednání tedy nepovažuji a nemůže považovat žádná strana za triumfální vítězství…
Nepovažuji je však ani za kapitulantství, ani za kolaboraci. Žádají se závěry, které však nemusejí být pochopeny ani stranou ani lidem. Někteří se snad budou chtít těmto závěrům vyhnout nebo je obejít. Chci vás varovat před tímto postupem…říkám, že jednání v Moskvě nepovažuji za žádnou kapitulaci ani kolaboraci, ale za přátelský styk v tomto řešení se sovětskými soudruhy. A kdokoli z vás se bojí jít jedinou možnou cestou, která by vyvedla národy z této situace, kdokoli se bojí touto cestou jít, že bude označen za kolaboranta, prosím vás, odejděte, a to ze všech míst…“
Další významné události roku 1968
Dne 16. října 1968 byla podepsána „Dohoda o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu“. Dosud jediný stát, který na hranicích zemí Varšavské smlouvy a kapitalistických zemí neměl na svém území umístěny sovětské vojenské jednotky, jím přestal být. 14. listopadu 1968 se ve Španělském sále Pražského hradu schází k jednání plénum ÚV KSČ. Zde už viditelně sílí kritika A. Dubčeka. On sám to zjevně cítí, je to patrné z jeho projevu i gest. Kritické hlasy jsou slyšet i během jeho projevu, v sále již sílí také kritika polednového vývoje. Dubček ale ještě, ovšem především jen díky 80 kooptovaným členům z vysočanského sjezdu, zůstává v čele strany.
V den výročí vzniku Československé republiky 28. října 1968 se prezident vyjádřil k ústavnímu Zákonu o československé federaci, který následně vstoupil v platnost prvního dne roku 1969: „Myšlenka státního spolužití obou našich národů prokázala v nejvyšších otřesech svou životnost. Na tom exponovaném místě Evropy a v politických i ekonomických poměrech, jaké v našem státě existují, nemohou být Češi bez Slováků a Slováci bez Čechů. Jsem si jist, že toto poznání je v obou národech živé a že tvoří nejvlastnější náplň i dnešního našeho úsilí, že naše dnešní přeměny budou úspěšné.“
V prosinci Národní shromáždění přijalo nové zákony, upravující vztahy mezi Čechy a Slováky a zakončilo tak svou činnost. Vzniká Federální shromáždění se dvěma komorami – Sněmovou lidu a Sněmovnou národů. V tu chvíli je otázkou kdo bude stát v čele Federálního shromáždění. Slováci uplatňují paritu ve vrcholných orgánech. Poslední den roku 1968 v noci na osvětleném Bratislavském hradě zní čs. hymna. Státní vlajka míří vzhůru za dělostřeleckých salv. Vzniká tak Slovenská socialistická republika. Tato historická událost ale probíhá bez velkých fanfár, na oslavy není ta pravá doba. Situace v zemi je stále nesmírně vážná a napjatá. Za dveřmi je další velmi neklidný rok. Rok 1969, který hned v prvních týdnech přináší další dramatické události…
Hodnocení srpna 1968 s odstupem času
Pro nás dnes je zajímavým dokladem i projev prezidenta Svobody ze září roku 1969. Již s určitým odstupem od srpnových událostí 1968 vyslovuje zajímavé postřehy, které jsou dnes z nepochopitelných důvodů již zcela opomíjeny. Prezident Svoboda na aktivu funkcionářů KSČ podniku Škoda a MV KSČ v Plzni 11. září 1969 se jasnými slovy vrací k proběhlým událostem a dává je do kontextu jednání hlavních aktérů a zdůrazňuje, že srpen 1968 nevznikl sám od sebe, ale předcházela mu řada událostí a jednání: „To, že jsou vojska varšavské smlouvy u nás, není příjemné ani pro ně ani pro nás. Ale oni nás nepřišli okupovat a omezovat, ale přišli sem proto, aby to s námi nedopadlo jako v roce 1956 v Maďarsku…. SSSR neměl nikdy v úmyslu nám ublížit, ba naopak, vzpomeňte na Mnichov, kdy spojenci, místo aby dodrželi smlouvu, nás zradili i s bývalým naším prezidentem Benešem. Jediný SSSR nás nezradil a bojoval i za nás. Těch dvacet milionů životů sovětských lidí mluví, myslím jasně…. A myslím, že nebýt SSSR, nikdo by zde z nás neseděl, protože víme, co s námi chtěl Hitler udělat…. Když jsme navštívili SSSR ještě v lednu, říkali, že souhlasí se vším, co chceme po lednu udělat, ale projevovali obavy, když se začaly ukazovat pravicové síly a antisocialistické jevy. Pořád nám nedůvěřovali, když se nedělalo žádné opatření a situace se přiostřila do krajnosti… Nejdříve jsme byli v Moskvě, potom v Drážďanech a Karlových Varech, kde nás soudruzi upozorňovali na některé věci a my jsme říkali, že je budeme sledovat a že se s tím vyrovnáme, ale nestalo se tak. Byla svolána schůzka šesti do Varšavy, ale tam jsme se nedostavili. Pak byla svolána schůzka v Čierné, kde sovětští soudruzi upozorňovali, že to, co se u nás děje, již ohrožuje celý socialistický tábor. Mimo jiné upozorňovali na „Dva tisíce slov“ a jejich následky, na některé výtržnosti a nadávky vůči KSČ, na podpisové akce za rozpuštění Lidových milicí, proti 99 pracovníkům PRAGY… Opět jsme slíbili udělat pořádek, ale sovětští soudruzi řekli, že se udělá schůzka v Bratislavě a že přijedou ostatní členové varšavské smlouvy, abychom se tam dostavili. V Bratislavě bylo ujednáno, že dáme do pořádku hlavně sdělovací prostředky…bohužel zase se nic neudělalo… Co bylo dál, to každý ví….“
Při hodnocení událostí roku 1968 by ani tato slova neměla zapadnout, i když se mnohým nemusí líbit. Ostatně od novodobých přepisovačů dějin a různých rychlokvašených historiků lze těžko očekávat poctivou práci s různými historickými prameny. Jelikož oni jsou placeni právě za to, aby dějiny nikoliv zkoumali v kontextu doby, ale vykládali je jen k obrazu svému a vyslovovali přísné a definitivní soudy i vůči osobnostem, kterým nikdy nesahali ani po ony příslovečné kotníky. To se samozřejmě týká i jejich hodnocení osobnosti Ludvíka Svobody. Jak ovšem vyplývá z postojů Ludvíka Svobody v kritickém roce 1968, bylo pro tehdejší Československo opravdu velmi důležité, že právě tato osobnost byla hlavou státu a mohla se tak výrazně podílet na řešení řady krizových situací.
Ludvík Svoboda se také často potýkal s názorem, že naše armáda se měla v srpnu 1968 bránit. Na tyto názory odpovídal nejčastěji takto: „To může říci jenom ten, kdo neprožil válku, kdo neviděl množství mrtvol a spálenou zemi. Naše republika by byla tak převálcována, že nelze ani říci, kdy by se z toho vzpamatovala. Cožpak někdo mohl počítat s pomocí zvenčí?“
Nelze pak opomenout ani slova historika Františka Hanzlíka na adresu Ludvíka Svobody a jeho role v roce 1968: „Tvrdím, že bylo obrovské štěstí, že právě Ludvík Svoboda byl tehdy ve funkci prezidenta“. Právě tato věta může snad být vhodnou tečkou za textem o roli Ludvíka Svobody v pohnutém roce 1968.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
